Homosexualita není nemoc

Česká společnost je k homosexuálům relativně vstřícná, ale to neznamená, že se lidé s odlišnou orientací nemusí potýkat s řadou předsudků. Čeští homosexuálové se v drtivé většině ke své orientaci přiznají. Podle průzkumu  ji v Česku tají před svými přáteli jen sedm procent osob. Mladí lidé se za svou orientaci tolik nestydí. Potíže s přiznáním pravdy mají spíše starší gayové a lesbičky. Ti vyrůstali v úplně jiné době. Zřejmě se obávají, že by ve svém věku prozrazením pravdy příliš mnoho ztratili. Odlišná sexuální orientace má totiž stále nádech něčeho nepatřičného. Homosexualita není žádný experiment mládí. Jednoznačná odpověď, proč se čtyři až šest procent lidí, chová jinak než většina, ale stále neexistuje.

Nic nového po sluncem

Zlatým věkem homosexuality bylo starověké Řecko. Za společensky vhodný se v Řecku považoval vztah staršího muže s mladým chlapcem. Ten ho vedl a vychovával. Homosexualita se stala problémem až s nástupem křesťanství, které ji považovalo za hřích. Homosexuálové byli pronásledováni, často končili na hranicích spolu s čarodějnicemi. I když dnes církev nepovažuje orientaci na stejné pohlaví za „trestný čin", stále zastává názor, že tito lidé by se měli léčit.

Homosexualita byla dlouho považována za nemoc. Mnohdy drastické pokusy vyléčit ji skončily bez úspěchu. Muži dostávali pohlavní hormony androgeny. Také jim byla odstraňována varlata. Nacističtí lékaři je léčili vysokými dávkami testosteronu.Až později se zjistilo, že gayové mají hladinu mužských hormonů zcela normální. V některých státech dokonce těmto lidem chirurgicky měnili část mozku, která má s homosexualitou jistou spojitost. Operace končily poškozením mozku nebo smrtí. V sedmdesátých letech minulého století se objevila zvrácená myšlenka podávat hormony ještě nenarozeným dětem, aby se předešlo případným sklonům k homosexualitě. Bývalé Československo mělo speciální růžové seznamy, které sloužily k vydírání homosexuálů. V éře fašistického Německa byli homosexuálové označeni růžovým trojúhelníkem.

Mohou za to geny?

Orientace na stejné pohlaví je zčásti dědičná. „Gen" pro homosexualitu" však neexistuje. Vzhledem k tomu, že většina psychických vlastností není ovlivněna pouze jedním, ale celou skupinou genů a také dalšími vlivy, nelze jednoznačně mluvit o jednom činiteli. Ačkoliv vliv genetických dispozic se považuje za jednoznačně prokázaný. Matky, v jejichž potomstvu se nachází homosexuální dítě, jsou často plodnější a mívají více dětí. Tím jim zřejmě příroda vynahrazuje to, že se od svých synů nedočkají vnoučat. Proto také homosexuálů v populaci neubývá. Genetický vliv při vzniku homosexuality  je ze strany matky nejvýš 14 procent. Je-li homosexuální jeden z více bratrů , s největší pravděpodobností to bude ten nejmladší. Vliv pořadí narození je prý dokonce tak silný, že každý starší bratr zvyšuje pravděpodobnost k homosexualitě svého nejmladšího sourozence o jednu třetinu. Vědci to vysvětlují tím, že když se tři aktivní geny na chromozomu Y, které řídí maskulinizaci mozku, octnou v těle matky, vyvolá to u ní imunitní odpověď. Tělo matky proti „cizinci" bojuje a hormonální změny, které se v jejím těle dějí, se mohou podepsat na vývoji mozku plodu. Dítě se tak narodí jako muž, kterého přitahují muži. Hormonálním vlivům v těle matky se připisuje 7 procent.

Výzkumy se zaměřily jen na muže. O ženské homosexualitě se toho obecně ví mnohem méně. Zdá se však být prokázáno, že u části lesbické populace lze nalézt výrazné hormonální odchylky, u kterých však není jasné, do jaké míry  jsou příčinou a do jaké míry důsledkem jejich orientace.

Jsou jiní?

Pozornost badatelů se v poslední době zaměřila i na anatomické rozdíly ve struktuře mozku homosexuálních a heterosexuálních mužů. Gayové mají, podobně jako ženy, menší prostorovou představivost a nižší stupeň agresivity. Častěji také píší levou rukou.

Zjistilo se, že homosexuálové mají jiný poměr šířky ramen k šířce boků jako heterosexuální muž.

Předpokládá se, že u mužů způsobuje změnu sexuální orientace také krátkodobý nedostatek mužského pohlavního hormonu androgenu během nitroděložního vývoje, u lesbiček zase nedostatek hormonu estrogenu.

Jsem homosexuál?

Zjistit to není složité. Podle odborníků je možno pravdu odhalit brzy. Už při prvních erotických představách nebo zamilování se. Někteří homosexuálové říkají, že to věděli již v dětském věku. Někteří naopak své city vůči stejnému pohlaví dlouho považovali za nevinné přátelství. Může trvat léta, než si uvědomí, že si něco nalhávali. U adolescentů je úplně přirozeným a běžným jevem, že procházejí vývojovou fází, kdy je přitahují příslušníci stejného pohlaví. Mnozí tímto obdobím projdou a stanou se heterosexuály, někteří v homosexuální orientaci pokračují. Homosexuální orientaci nelze získat v průběhu života, a to ani pod vlivem ošklivých zážitků. Má-li žena z mužů strach, pak tuto situaci obvykle řeší tak, že se vzdá svých sexuálních kontaktů a o ženách jako partnerkách nepřemýšlí.

Některé výzkumy ale také naznačují, že mnozí lidé nejsou ve svém způsobu myšlení a cítění, pokud jde o partnerství, po celý život pouze heterosexuální nebo jen homosexuální. Zdá se, že je celkem běžným trendem přemýšlet a cítit oběma směry a mít případně i z obou forem sexuality zkušenosti. U většiny lidí většinou jedna sexuální orientace převáží, jen výjimečně se stane, že jsou obě orientace na stejné úrovni - nejde však o bisexuální orientaci, ale o bisexuální chování.

Rodina má většinou z odhalení toho, že je potomek homosexuál, šok. Máma je většinou ta, která dovede dítě pochopit a posléze ho i podpořit. O otcích to neplatí. Cítí se totiž podvedeni a zhrzeni. Odborníci radí nechat celou věc vychladnout. Je možné, že časem se rodič s pravdou smíří. Někdy ale bohužel ke smíření nedojde. Rodiče by měli pochopit, že jejich dítě bude v životě šťastné, jen když se bude řídit svými, nikoli jejich představami. Podle průzkumu až 25 procent homosexuálů zažilo doma agresivní a ponižující jednání. V patnácti procentech následovalo po přiznání se vyhnání z domu.

Mají homosexuální páry vychovávat děti?

Většina z nás je stále přesvědčená o tom, že homosexuální páry by neměly vychovávat děti. Tvrdíme, že je to proti přírodě, odvoláváme se na Bibli a na to, že by v takové rodině chyběl ženský (mužský) model jednání. Přitom zapomínáme, že se stále zvyšuje počet rozvedených manželství a řada dětí tak vyrůstá bez mužského (výjimečně ženského) vzoru. Homosexuální pár může děti milovat a vychovávat je stejně dobře či špatně jako pár heterosexuální. Při vhodném rozdělení „rolí" může dítěti dokonce poskytnout model ženského i mužského jednání. Nikdo nikdy neprokázal ani nějakou výraznější „sociální dědičnost" homosexuality. Výchova může zvyšovat nebo snižovat toleranci vůči lesbičkám či gayům, sama je však nevytváří. Problém by byl spíš v tom, jak bude dítě přijímáno okolím, jakou pozici bude mít mezi svými vrstevníky. Pro ně bude velice obtížné přijmout a pochopit, že jejich spolužák má dvě maminky a žádného tatínka, natož pak dva tatínky a žádnou maminku. Ty děti, které vyrůstají se dvěma ženami, to budou mít snazší, protože společnost už umí přijímat to, že se o děti může starat sama žena.