Dyslexie – velké trápení školáků

Dyslexie (legastenie) neboli potíže se čtením jsou problémem převážně dětského věku. Až do prvního zasednutí do školní lavice nemusí být dyslektické dítě ničím nápadné. Děti pomalu čtou, dělají spoustu chyb.

Termín dyslexie pochází z řeckého významu „potíže se slovy". Dyslektici nejsou schopni vytvářet jazyková sdělení a přijímat symbolické informace běžným způsobem, což se zpravidla projevuje tak, že mají potíže pochopit smysl slov a symbolů - v žádném případě však tato porucha učení nesouvisí s inteligencí. Tato porucha je doživotní, není možné se jí úplně zbavit, ale správným přístupem je možné snížit její projevy.

Alarmující je, že počet dětí s poruchami učení, a hlavně dyslexií, v našich školách roste. Průměrně se v každé třídě objeví jeden až čtyři žáci s různými poruchami. Každý žák potřebuje zvláštní přístup na každé vyučovací hodině ve všech předmětech. Při množství jiných dětí a náročnosti učebních osnov je však individuální pomoc někdy nemožná.

Do 19. století si mnoho psychiatrů i učitelů myslelo, že problémy se čtením vyvolává obyčejné lenost. To, že jde o závažný problém, rozpoznal až anglický lékař W.Pringle Morgan. Při léčbě 14letého chlapce zpozoroval zvláštní handicap. Přestože chlapec nebyl schopný číst, plynule recitoval všechna písmena abecedy ve správném pořadí. Při psaní se mu nedařilo natolik, že napsal jen ta nejjednodušší slova.
Ve 20. letech minulého století panoval názor, že za dyslexii může porucha zraku.

V roce 1968 se v Dallasu na konferenci expertů Světové neurologické federace ujala tato definice:"Specifická vývojová dyslexie se projevuje neschopností naučit se číst i přes to, že se dítěti dostává běžného vzdělávacího vedení a má přiměřenou inteligenci. Je podmíněna poruchami v základních poznávacích schopnostech."

Dříve nebyla osvěta tak velká a děti, které měly specifické problémy ve četní a psaní, končily často na zvláštních školách, třebaže jinak byly chytré. Nikdo si s nimi nevěděl rady. V současnosti existuje systém pedagogicko-psychologických poraden a v praxi to funguje většinou tak, že vnímavá učitelka zpozoruje problém a doporučí dítě k vyšetření. Jestliže však rodiče nesouhlasí s vyšetřením, učitel nemůže udělat nic.

Potíže se čtením nemusí s dyslexií vůbec souviset

Děti školou povinné, u kterých se projevují potíže se čtením, mohou ve skutečnosti procházet nějakým emocionálně obtížným obdobím týkajícím se života v rodině, mohou mít nějakou oční nebo sluchovou vadu.

Jestliže problém přetrvává i poté, co vyšetření ukázalo, že sluch i zrak jsou v pořádku, pak je třeba brát v úvahu další faktory. Emoční příčiny potíží se čtením mohou mít původ ve stresu z rodinného konfliktu, případně ve změně rodinných poměrů, jako je rozvod, nemoc, stěhování. Úzkostlivé a citlivé děti někdy trpí představou, že zatímco jsou ve škole, může se doma přihodit něco nepříjemného rodičům nebo sourozencům. Takový strach může být i příčinou potíží s učením všeobecně, ale ve skutečnosti jde u takových dětí o neschopnost soustředit se a pamatovat si.

Problém v hlavě

Lidský mozek je rozdělen na dvě poloviny, jimž se říká polokoule. Nejsou zcela stejné. Vykazují rozdíly ve struktuře, tedy v tom, jak jsou postaveny. Normálně jsou mozkové polokoule dost silně rozlišené, co se funkce týče. Každopádně aktivní schopnost vytvářet slova a aktivně se vyjádřit sídlí v polokouli levé. Problematika dyslexie souvisí s rozdílnou funkcí oněch mozkových polovin. Pravá polokoule je zodpovědná spíš za rozpoznání obličejů, pozorování a některé pocity. Levé polokouli přísluší již zmíněné vyjadřování a například rychlé automatické pohyby.

Dyslexie samotná vzniká nějakým ne zcela jasným způsobem velmi časnou poruchou vnímání, respektive rozlišování podobných hlásek. Anatomicky sídlí podklad této funkční poruchy nejčastěji v levém čelním laloku.

Výsledky mnohých vyšetření dokázaly, že mozek dyslektiků je v pořádku, ba dokonce vykazuje nadprůměrnou inteligenci. Některé studie též tvrdí, že dyslektici zpracovávají informace v jiné části mozku než zbytek populace. Podle nich lidé s touto poruchou používají na čtení pravou mozkovou hemisféru namísto levé, která je lépe vybavená na zpracování slov.

Finští vědci zjistili, že tuto poruchu může způsobovat chyba v genu. Vědci testovali 20 finských rodin, ve kterých se objevila tato porucha. Zjistili, že více členů těchto rodin mělo poškozený gen DYXC1. Lékaři zatím nejsou schopni říct, jakou úlohu tento gen přesně má, avšak věří, že může mít význam při určování rizikové skupiny lidí.

Za nepříjemnými dětskými problémy se čtením, psaním a počítáním může být drobné poškození mozku, ke kterému došlo před porodem, při porodu či krátce po něm, může však jít o vrozené snížení některých funkcí na základě dědičnosti. Jde o poruchy sluchového a zrakového vnímání a někdy je narušena i časoprostorová orientace. Dítě si plete pravou a levou stranu, nahoře a dole, ale i časové vztahy jako předtím a potom.

Příčiny dyslexie nejsou zcela jasné, víme, že v některých případech jde o postižení dědičné (je dokázáno, že jí trpí až 50 % dětí dyslektických rodičů a 50 % sourozenců) a že se dyslexie projevuje čtyřikrát častěji u chlapců než u dívek. Z praxe se však zdá, že chlapci na sebe poukáží spíše. Neúspěchy prožívají dramaticky - bouchají pěstí do stolu, trucují, když jim práce nejde, odmítají pokračovat ve četní či psaní. Děvčata se častěji stáhnou do sebe.

Při čtení musí mozek nastavit vizuální a řečové procesory tak, aby se umělé vytvořené symboly (písmena na papíru) začaly spojovat se zvuky, které představují. Nestačí jen slyšet jednotlivá slova a rozumět jim. Mozek je musí rozložit na tzv. fonémy. Jestliže dítě vidí napsané slovo máma, musí v duchu slyšet zvuky „m,á,m,a" a spojit si je s představou ženy - mámy. Jestliže je dítě duševně zdravé, tato schopnost se u něj vytvoří přirozeně a značně rychle.

Dyslektická porucha má dva základní aspekty. Porucha se projevuje v nesnadném rozpoznávání významů fonémů a i v slabém zautomatizování slov. Jestliže bychom chtěli pochopit mozkové procesy v mozku dyslektika, museli bychom se tvářit, že každé slovo, které chceme přečíst, vidíme poprvé v životě.

Velké trápení

Dyslektické děti při čtení nerozlišují podobné hlásky, jako příklad se nejčastěji uvádějí písmena b a d. Ony je hůře rozlišují už při poslechu. Porucha vnímání optických symbolů se u dyslektiků neomezuje pouze na nerozeznávání tvaru písmen. je zde na rozdíl od zdravých neschopnost sledovat pohybující se body na obrazovce, vyjádřit se k jejich poloze a následně je umístit do výchozího místa. Tyto děti čtou pomalu, nedokážou svázat slovo dohromady. Místo plynulého čtení i ve třetí třídě slabikují, a když dočtou na konec textu, nedokážou říct, co právě přečetly. Čtení před celou třídou je pro ně utrpení, za které si vyslouží posměch spolužáků.

Problémy jsou však i při psaní. Většina dětí často vytváří zrcadlové kopie písmen. Po osvojení si správného tvaru však tento problém mizí. Ne u dyslektiků. Podobně vypadající písmena (b-d, m-n) či tvarově podobná (k-h) jsou často velkým kamenem úrazu. Děti píší velmi pomalu, vynechávají písmenka, háčky, čárky napíší jinam, než kam patří.
Napsat celý diktát bez chyby? To není v silách těchto dětí, stačí, když napíšou jen jeho část.

Je třeba si uvědomit, že děti s poruchami učení mají často problémy se soustředěním. Pro nepozornost vidí na začátku, uprostřed či na konci slova nesprávná písmena nebo si nevšimnou správného pořadí písmen. Mohou odseknout i celou část věty anebo ji nahradit jinými slovy. Těžkosti jim činí též rozkládání slov na slabiky a skládání slabik do slov.

Častou komplikací je i porucha krátkodobé paměti. Jako by tyto děti něco jedním uchem slyšely a druhým to šlo hned ven. Stejně rychle se jim vytrácí z paměti právě naučené učivo.
Problém může nastat také u slovních úloh, které si dítě musí nejprve přečíst, aby vůbec mohlo začít počítat.

Tyto a další příznaky se objevují i přes skutečnost, že ve všech ostatních oblastech jsou tyto děti stejně schopné jako jejich spolužáci a často vynikají i při činnostech, kde je třeba hledat řešení.

U dětí se může projevit osamoceně jedna z poruch, ale častěji se poruchy mísí. Další vadou je dysgrafie, kdy dítě nepíše, ale spíš škrábe, tak se projevuje porucha motorických funkcí. I matematika může těmto dětem pořádně zamotat hlavu. Dyskalkulik je člověk, kterému se pletou čísla, a právě proto nedokáže správně počítat. Třeba 31 je pro něj stejné jako 13, žádný rozdíl nevidí ani mezi devítkou a šestkou.

V případech dyslexií a kombinovaných poruch se neklasifikuje normálním způsobem známkami, nýbrž pouze ústně.

Není účelem dávat dítěti tak velké úlevy, aby si zvyklo, že nemusí nic dělat. Když se totiž malému dyslektikovi odpustí úplně všechno, může zlenivět. Některé děti pak svou poruchu berou jako výsadu. Je to jednoduché. Učitel nemusí u dyslektika vzít v úvahu diktát či písemku, jestli je napsaná nedostatečně. Dyslektik má totiž přednostní právo na ústní odpověď než písemnou.

Je mé dítě dyslektik?

Má intelekt přiměřený věku a schopnostem, i jeho sluch a zrak jsou na dobré úrovni. Přesto mu čtení a gramatika nejdou tak, jak by měly? Přestože se učí, dělá triviální chyby, a to v koncovkách slov, na začátku či uprostřed? Písmena ve slabiky spojuje nejistě. Pro dyslektické dítě je nejtěžší učinit ze slyšeného napsané.

Z dětí, které na konci první třídy neumí číst, dožene své spolužáky jen každý osmý dyslektik. Jestliže se porucha neodhalí včas, vleče se s dítětem až do ukončení základní školy nebo ještě dále.
Dyslexii a ostatní poruchy učení je nejlepší zachytit ve druhé, třetí, nejpozději čtvrté třídě.

Je-li vaše dítě chytré, a přesto má uvedené problémy, nosí domů špatné známky a bojí se školy, obraťte se na pedagogicko-psychologickou poradnu. Psychologové dítě vyšetří a poradí. Dají vám také papír pro školu, která je podle školského zákona povinna zabezpečit dětem s dyslexií náležitou péči.

U těchto poruch je nutná pravidelná náprava. Cvičit psaní a čtení se musí často a po kratší dobu. Dítě si nesmí začít myslet, že mu rodiče všechno odpustí, protože je dyslektik. Najdou se však i rodiče, kteří chtějí svému dítěti pomoci nesprávným způsobem. Poruchou omlouvají i jeho další problémy, které však vůbec nemusejí s dyslexií souviset.

Všechny děti s poruchami učení se za svůj problém stydí a mají z něj trauma. Učitel může dítěti pomoci úpravou cvičení, kratšími diktáty na doplňování nebo jinou formou zkoušení. Postižené děti mají k dispozici i zvláštní sešity a pomůcky. To vše na základě psychologické zprávy, která potvrdí diagnózu.

I dyslektici se naučí číst a psát, vždy jim to však bude dělat problémy a rodiče budou mít více práce, když budou chtít, aby dítě ve škole prospívalo.