Nevlastní rodič

I když je v současné době rozvodovost značně vysoká, lidé na manželství nezanevřeli a zhruba jedna třetina rozvedených dospělých do roka vstoupí opět do manželství a přibližně do tří let se tři čtvrtiny mužů ožení a dvě třetiny žen se vdají. Rodiče, kteří mají děti uzavírají daleko méně sňatků než bezdětní rozvedení, a přesto většina lidí i nadále hledá životního partnera. Tím, že vznikají nové sňatky, žije téměř každé čtvrté dítě s nevlastním rodičem. Statistiky dále uvádějí, že manželství s ženami, které jsou podruhé vdané, jsou dvakrát více ohrožena rozvodem než nové sňatky mužů. Je to pravděpodobně z toho důvodu, že rodiny tvořené dětmi z předchozích manželství mají o polovinu větší rozvodovost než nová manželství bez dětí. Partnerské svazky, které tvoří novou rodinu musí čelit celé řadě nově vzniklých situací a problémů.

Zažité předsudky

Rodina tvořená nevlastním rodičem musí čelit zcela nezaslouženě různým předsudkům. Kořeny různých mýtů můžeme najít už v pohádkách o zlých macechách. Představovat si však nevlastního rodiče jako krutého diktátora je značně nespravedlivé. I na nevlastní děti se někdy pohlíží, jako by žili v jakési napodobenině ideální rodiny. Důležitým předpokladem je právě překonání takovýchto nešťastných předsudků a vytvoření si pozitivní rodinné identity. Samozřejmě se život s nevlastním rodičem od života v původní nerozvedené rodině v mnohých ohledech liší. Děti se musejí vypořádat s rozsáhlým příbuzenstvem včetně nevlastních sourozenců, prarodičů a především s nevlastním rodičem.

Jaké mohou být reakce dětí?

Děti, které se stávají součástí nevlastní rodiny čelí dvěma zásadním problémům. Pro mnohé děti je těžké přijmout, že do jejich rodiny vstupuje někdo nový. Mají pocit, že nový partner nahrazuje druhého rodiče a této změně se přirozeně brání. Tyto „náhradníky" přijímají špatně zejména děti školního věku a dospívající. Rovněž i v případě, že děti dobře spolupracují je trápí obavy, že přijetím nového partnera ztratí vlastního rodiče s kterým nežije. Jestliže rozvod a následné období po něm provázely konflikty, děti zpravidla nevlastního rodiče odmítají a chovají se nepřátelsky.

Reakce náhradního rodiče

Nacházíte -li se v roli náhradního rodiče, který čelí odmítavému postoji dítěte a doléhá na vás tíha odporu a konfliktů, není právě jednoduché nalézt v sobě dostatek pochopení. Nejkrutější reakce dětí bývá : „ Ty nejsi můj táta!" Nejvíce konfliktů se vyskytuje hlavně v prvních dvou letech nového manželství.

Rozdílný přístup dívek a chlapců

S příchodem nevlastního rodiče se daleko hůře vyrovnávají dívky. Chlapci jsou schopni přijmout nevlastního otce, pokud je k nim vlídný a projevuje opravdový zájem. Jestliže je nevlastní otec citově přístupný, většina synů obvykle s postupem času přijme jeho zájem a vytvoří se oboustranně uspokojivý vztah. Na rozdíl od synů dcery s příchodem nevlastního otce mnohé ztrácejí. Dcera si je s matkou velmi blízká a může se stát i její důvěrnicí. Převážná většina dcer se o tento důvěrný vztah s matkou nechce dělit. Jestliže navíc tento vzájemný vztah dospěl do situace, kdy dcera převzala mnohé povinnosti matky, bude se této ztrátě zvláštního postavení bránit. Výzkumy uvádějí, že většina nevlastních otců je schopna přijmout aktivní rodičovskou úlohu  vůči nevlastnímu synovi, ale ne vůči nevlastní dceři. Tou jsou totiž nadále odmítáni.

Věk dítěte

Dalším faktorem, který ovlivňuje přijetí nevlastního rodiče je také věk. Obecně platí, že čím jsou děti v době nového sňatku mladší, tím lépe si na nového partnera zvykají. Jedno z nejnáročnějších období na přijetí nového nevlastního rodiče je puberta. Adaptace dítěte v nové rodině s nevlastním rodičem závisí stejně jako při rozvodu na způsobu reakcí rodičů na stres a  jejich emočním rozpoložení. K velkým problémům s adaptací dochází především tehdy, když náročné okolnosti vyvolávají u rodičů podrážděnost, úzkost a deprese.

Jaké jsou druhy nevlastního rodičovství?

Nevlastní rodiče můžeme rozdělit podle jejich vztahu k dětem na : primární rodiče, „ten druhý", starší kamarád.

Primární rodič

Rodiče, kteří mají malé dětí a vstoupí do nového manželství si mohou vytvořit rodinu, která se v mnoha ohledech podobá tradiční rodině a nevlastní rodič se stává primárním pečovatelem. Malé děti si dokážou s vnímavým a citlivým nevlastním rodičem vytvořit blízký vztah. Takovýto druh primárního nevlastního rodičovství bývá častější pokud se druhý biologický rodič aktivně nezapojuje do výchovy.

„Ten druhý"

Nejběžnějším typem nevlastního rodičovství a také tím nejobtížnějším, je být „druhým rodičem". Tento typ bývá častý pokud dítě má vztah s druhým biologickým rodičem a je - li mu mezi devíti a patnácti roky.Výchovný úspěch je podmíněn efektivní rodinnou komunikací, trpělivostí, než si nevlastní rodič s dítětem vytvoří vztah a také jednoznačná podpora partnera při uplatňování autority u dítěte.

Starší kamarád

Tento typ nevlastního rodičovství, starší kamarád, nabízí  nevlastnímu rodiči o poznání snazší roli. Rodič, který je kamarádem, může významně ovlivňovat život dítěte a nečiní tak pouze z titulu rodičovské úlohy, ale díky osobnímu vztahu, který si s dítětem v průběhu času vybuduje. Děti v prepubertě a dospívající  většinou u nevlastního rodiče upřednostňují právě roli staršího kamaráda a oslovují ho křestním jménem. Takový typ nevlastní rodiny bývá většinou harmonický, protože pouto dítěte k vlastnímu rodiči, který jej nemá v péči, není ohroženo a boj s nevlastním rodičem o moc nenastává.

Proměnlivost rolí

V průběhu doby se role nevlastního rodiče mění. Dospělý  může pro dítě postupně zastat všechny tři typy  nevlastního rodičovství a případně u jednotlivých nevlastních dětí plnit odlišnou úlohu. Nejdůležitější roli však hraje přizpůsobivost.

Jaké mohou být role nevlastního rodiče?

Jakmile přijmou muži nebo ženy roli nevlastního rodiče, musí čelit mnoha problémům a výzvám.

Nevlastní matka

Stát se nevlastní matkou je velice náročné. Žena, která je sezdaná s mužem, jež má děti ve vlastní péči musí čelit značnému tlaku a někdy se může dostat do takřka bezvýchodné situace. Mnohé nevlastní matky mají někdy takřka nerealistická očekávání. Na začátku se nechávají vést dobrými úmysly, chtějí dítěti vynahradit trápení, které během rozvodu zažilo a také chce dokázat sobě i druhým, že není zlou macechou. Někdy se však až příliš snaží za každou cenu uspokojovat potřeby všech členů rodiny.Takováto předsevzetí jsou však nesmírně těžká a v realitě naprosto neuskutečnitelná. Od náhradní matky se očekává, že bude manželovým dětem poskytovat každodenní péči. Pokud by snad takovýmto požadavkům nevyhověla, je považována za neschopnou a neúspěšnou. Toto dobrovolně přijaté břímě je stále obtížnější, nerealistická očekávání vůči ní mají navíc také i ostatní. Tradiční úloha ženy ji nařizuje, že by měla mít s naprostou samozřejmostí ráda děti svého manžela, i kdyby byla nevlastními dětmi odmítána.

Reakce starších dětí

Starší děti obvykle reagují na novou otcovu partnerku z loajality vůči vlastní matce odmítavě.  K tomu také přispívá rivalita vnímaná dětmi, protože mnohé se snaží bojovat o otce, aby jim ho nová partnerka nevzala. Pokud byly mezi vlastní matkou a dítětem nějaké problémy (alkoholismus, matka o dítě nepečovala atd.) má dítě tendenci s postupujícím časem si svou vlastní matku idealizovat. Dítě se někdy aktivně snaží, aby se nevlastní matka ve srovnání s ní cítila méněcenná. Nevlastní matky velice těžce nesou odmítnutí partnerových dětí a snaží se obvykle dál dokazovat lásku a starostlivost. Nevlastní matka se tak dostává do situace, kdy nemůže za žádnou cenu uspět. Jestliže se podřídí společenskému očekávání a bude - li se nadále snažit být dobrou matkou, bude vystavena odmítnutí. Nevlastním dětem současně umožní, aby nad ní získaly moc a v takovéto situaci vznikají jak pro dítě, tak i pro dospělého závažné problémy.

Pocity ublížení a vzteku

Po odmítnutí ze strany dětí provázejí nevlastní matku pocity ukřivdění a vzteku. Žena obvykle pociťuje zlobu na bývalou manželku svého manžela, protože její vliv přetrvává navzdory novému manželství, na svého manžela, že děti příliš rozmazluje a také na nevlastní děti, protože je jimi odmítána a ona je nezvládá. Situace může být o to horší, že děti, které by měla mít ráda, nemiluje, navíc na ně má vztek, protože jí ničí život a právě kvůli nim nezvládá ani domácnost, někdy ani roli manželky. Takový scénář přichází bohužel velice pravidelně. Po sňatku se mnohé nevlastní matky, které usilují o převzetí úlohy primárního rodiče začnou cítit bezmocně se začnou cítit bezmocně, opuštěné manželem a naštvané na děti. Začínají pochybovat o svém rozhodnutí a konflikty v rodině neustále narůstají.

Existuje řešení?

Vztah mezi nevlastním rodičem a nevlastními dětmi se musí vyvinout v průběhu času. Okamžitá láska totiž neexistuje. Nevlastní rodič musí být trpělivý a především by se měl držet realistických očekávání.

Nevlastní otec

Role nevlastního otce bývá snazší, protože muž není vystaven tak silnému společenskému tlaku, ale i jeho se dotýká celá řada  problémů. I když vstupuje do rodiny, kde jsou již daná pravidla, přesto se od něj očekává, že bude dohlížet na disciplínu a kázeň. Nevlastní rodič by za běžných okolností neměl v prvních dvou letech usilovat o převzetí role vychovatele. Kdykoli se nevlastní otec snaží zaujmout úlohu vychovatele příliš brzy, zpravidla mezi ním a dětmi vzplane boj o moc. Po tomto počátečním neúspěchu svou roli řada nevlastních otců vzdává a přestane se ve výchově angažovat. V extrémním případě řada mužů tvrdí, že začnou prohlašovat: „Vzal jsem si ji, ne děti." Tento přístup je nešťastný, protože většina nevlastních otců se může začlenit do rodiny a je schopna mít s nevlastními dětmi blízký vztah. Obvykle to však trvá déle než si všichni myslí.

Reakce straších dětí

Odpor a neochota spolupracovat s novým otcem má řadu příčin. Zaprvé děti si mohou až příliš idealizovat biologického otce a terčem vzteku se tak stává nevlastní otec, kterého děti mohou vnímat jako zdroj problémů. Za další děti nechtějí poslouchat někoho, koho neznají, na kom jim prozatím příliš nezleží nebo ho dokonce nemají rády. Autorita vzrůstá ze společně stráveného času, jehož cílem je vytvořit si s dítětem láskyplný a blízký vztah. Řada nevlastních otců dokáže zaujmout výchovnou úlohu, ale až po několika letech, kdy si s dítětem vytvoří osobní vztah.

Změna rolí a vztahů

Během prvních dvou let po svatbě dochází v rodině k náročným změnám rolí a vztahů a od všech členů rodiny to vyžaduje maximální trpělivost a toleranci. V některých případech se na rozvoji problémů podílí i samotné matky, které dávají nejednoznačné nebo protichůdné signály. Na jedu stranu vyžadují od nového partnera pomoc a aktivitu při zajištění výchovy, na straně druhé došlo při samostatném životě s dítětem k vytvoření tak silného pouta, že není schopna se  tohoto vzájemného vztahu vzdát a ani si to neuvědomuje. Pokud má však otec jako rodič obstát, musí jej matka podporovat a dát dětem jasně najevo, že v její nepřítomnosti rozhoduje partner.

Pravdivá realita

Změny, které provázejí vytvoření smíšené rodiny lze někdy v mnohém usnadnit. Rozhodně je potřeba si uvědomit skutečnost, že není automatické, že partner bude mít rád naše děti. Láska k dětem se vyvine až v průběhu času a teprve pak ji nevlastní rodič patřičně ocení. Lásku totiž nelze nikdy přepokládat jako samozřejmost. Nevlastní rodič by měl být vůči dětem spravedlivý a měl by se chovat v každém případě slušně. Také není potřeba, aby se nevlastní rodič snažil získat si náklonnost dítěte. Pokud má pocit, že musí o lásku soupeřit s vlastním rodičem, zpravidla vzniknou problémy. Nejosvědčenější způsob, jak lze toto období úspěšně překonat je zdvořilé jednání s druhým rodičem. Ve smíšené rodině i v dalších rodinách s oběma rodiči je hlavním pilířem vztah mezi manžely. Právě manželské spojenectví nejvíce ovlivňuje kvalitu ostatních vztahů v rodině.

Rodinná sounáležitost

Smíšená (nevlastní rodina) si musí vytvářet celou řadu pravidel. Například je potřeba rozhodnout o tak zásadní věci, jakou je oslovení členů rodiny. Zde neexistuje žádné předem dané pravidlo, vše záleží na komunikaci uvnitř rodiny. Pokud chtějí rodiče uspět, musí být flexibilní, jinak nebude možno docílit žádoucí adaptace všech členů rodiny. Otázka sounáležitosti je dalším charakteristickým rodiny s nevlastním rodičem, o kterém by rodiče měli vědět. Členství v rodině a společné sdílení identity s ostatními členy není v rodině s nevlastním rodičem stejné jako v rodině tradiční. Pokud chce člen rodiny v jejím rámci úspěšně fungovat, musí rodinnou identitu sdílet. Každá rodina si vytváří své rituály a tradice, kterými dává najevo sounáležitost členů (např. způsob slavení vánočních svátků, oslava narozenin). Děti rozvedených rodičů náleží do dvou rodin a navíc je váže silné pouto k oběma rodičům a cítí se být tak součástí obou rodin. Děti to mají o to těžší, protože musí najít způsob, jak vyvážit pocit loajality prožívání identity obou rodin.

Co by měli rodiče vědět a akceptovat

• Uznejte  dítěti vztah s vlastním rodičem. Jestliže jsou dospělí schopni potvrdit vztah dítěte s oběma vlastními rodiči, nebude dítě vnímat nevlastního rodiče jako zásadního protivníka nebo soupeře.
• Rodiče by v novém manželství měli upustit od očekávání, že nevlastní děti a nevlastní rodič se musejí mít rádi. Tento předpoklad klade na děti i rodiče velké břemeno. Nevlastní rodič by měl do rodičovské role vstupovat pozvolna a v mnoha případech je role staršího kamaráda efektivnější než role rodiče.
• Děti nesmí rozhodovat o vztazích mezi dospělými. Dítě by nemělo mít moc rozhodovat o tom, zda se jejich matka vdá nebo otec ožení. Odpovědnost za rozhodnutí vstoupit do manželství by měla být ponechána rodičům nikoli na dítěti. Přesto by rodiče s dítětem o novém manželství měli mluvit a rozptýlit jeho případné obavy.
• Vytvoření partnerského spojenectví. Vytvoření úspěšného manželského spojenectví představuje jistotu, že partnerům záleží na sobě, jsou si vzájemně k dispozici a vycházejí si navzájem vstříc. Nový manželský vztah naráží na celou řadu rozporuplných požadavků a pokud budou partneři jednotní, budou všechny vazby v rámci nevlastní rodiny soudržnější.