Rozvodem to nekončí

Prostě se to někdy stane, vztah přestane fungovat a dospělí nevidí jiné východisko než rozvod. Rozvod, ať provedený sebecivilizovaněji a seberozumněji, je vždy velkým zásahem do života všech zúčastněných. Končí vše, co bylo jisté, pravidelné. Rozvodem začíná nová, dosud nepoznaná éra života. Jeden z rodičů odchází a rodina je nucena změnit vše, na co byla zvyklá. To všechno jsou situace, které těžko zvládají dospělí, natož děti. Nemají dostatek zkušeností, slovní zásobu ani poznávací procesy, aby to pochopily. Vědí jen, že se děje něco špatného.

V Česku stále méně lidí vstupuje do manželství a stále více dětí se rodí nesezdaným párům. Za kvalitní zázemí pro dítě se považuje i střídavá péče nebo péče otce - i když zrovna na to si naše společnost zvyká pomaleji než některé západní. V současné době se ustavuje nový model rodiny. V něm by pravidla místo mužů měly určovat spíš ženy a děti by měly být spíše partnery. To, že rodina už ani nemůže být stejná jako dříve, dokládá situace dnešních žen. Jsou stejně vzdělané jako muži, mají veřejné právo na zábavu a osobní život jako jejich partneři a drtivá většina z nich touží i po profesionálním uplatnění. Matky dětí tak mnohdy jsou tatínky i maminkami v jednom. Muži přestávají být výhradními živiteli, do péče o domácnost se ale nehrnou, výjimkou jsou jen muži na rodičovské dovolené.

Různé formy soužití i fakt, že si děti musejí zvykat na nové partnery svých rodičů, mohou dětem přinést i nové zkušenosti. Není pochyb o tom, že když se rodiče rozvádějí, je to pro jejich potomky zátěž. Nezvládnutý rozpad rodiny může děti poznamenat na celý život, proto je vždy potřeba s nimi mluvit a vysvětlit jim, že i když rodiče nejsou spolu, mají je oba rádi a budou se jim věnovat. Na druhou stranu, jsou-li rodiče ve vztahu nešťastní, nemusí být pro jejich potomky úplná biologická rodina tím nejlepším. Noví lidé, které dětem do života může rozvod přinést, pro ně mohou být i obohacením.

Po rozvodu mají dospělí spoustu práce s finančním vypořádáním, stěhováním, často i  sami se sebou. Rodičům nezbývá moc energie prožívat a vnímat ještě potřeby dítěte. Že se něco děje, se u dětí pozná ve změnách chování. Pláčou více než obvykle, zlobí nebo mají záchvaty vzteku. Některé dítě se stáhne do sebe, nechce se vracet domů, hůř se učí, nebo naopak začne být ve škole hodně aktivní, aby se rodičům zavděčilo. Mnozí lidé se domnívají, že rozvodem jejich bývalé manželství končí. Mají-li děti, připravují se ve skutečnosti na poměrně složitou situaci v mnoha dalších letech. I když mají proti bývalému partnerovi spoustu výtek, musejí se prostě o všem v klidu dohodnout. Pokud tak neučiní, doplatí na to především jejich společné děti.

Co říci dětem?

Rozhodně nesmíme dětem nic tajit. Děti naprosto spolehlivě vycítí, že mezi rodiči není všechno v pořádku. A budou-li rodiče problémy tajit, dítě se bude trápit mnohem víc, než když dostane na své otázky odpovědi. Důležité je, aby se oba rodiče shodli na rozchodu, jinak by hrozilo nebezpečí, že dítě začne dávat vinu jen tomu, kdo odešel a nechal je samotné, nebo druhému, že toho prvního „vyhnal". Dobré je také dítěti objasnit, jak se bude vídat s druhým rodičem, jak bude trávit volný čas a co vše se asi rozvodem změní. To, jakým způsobem to svému dítěti sdělíte, si zapamatuje s největší pravděpodobností na celý život.

• Řekněte dítěti jasně, že ono nemůže za váš rozvod a nemůže udělat nic, abyste se k sobě vrátili.
• Rozvod či později nová svatba se týkají celých rodin. Prarodiče a další příbuzní by měli vědět, jak se s malými dětmi o rozvodu jejich rodičů bavit.
• Nikdy se s dítětem neraďte o výběru nového partnera. Dítě tím získává moc, která mu nepřísluší. A nespokojený rodič to může proti dítěti ve slabé chvilce obrátit a vyčítat mu, že kvůli němu zůstal sám.
• Nedělejte dítěti zmatky v hlavě tím, že mu budete představovat každého muže či ženu, se kterými se v budoucnu seznámíte.

Rodiče jsou pro své potomky vzorem a děti od nich přejímají vzorce svého chování. Dítě má potřebu vzorů už od narození, umožňují mu totiž, aby se zorientovalo ve světe, aby vědělo, jak se má chovat. Vzoru svého rodiče se přitom dítě rozhodně nezbaví tím, že si bude v pubertě říkat „hlavně , abych jednou nebyl jako táta/máma". Jejich chování je v něm tolik zakořeněné, že se s ním jednou stejně bude muset vyrovnat. Mnohé děti však nemají rodiče, ze kterých by si měly brát příklad - některé matky jsou citově chladné, někteří otcové dítě týrají a podobně. Díky tomu, že se rodina rozpadne a dítě získá nového nevlastního rodiče, může si jako vzor vzít právě jeho. Není ani výjimečné, že jsou macechy či otčímové dítěti lepšími rodiči než biologičtí.

Rozrůstající se rodina

Stát se macechou, to jde raz dva. První manželství se nevyvede, a když nechcete zůstat sama, máte velkou šanci, že z vás bude macecha. Buď macecha stálá, to když nový partner má děti ve své péči nebo macecha víkendová. To k vám budou vaše nové děti jezdit na víkendy nebo prázdniny. Chcete-li přežít nebo snad dokonce obstát, měly byste se snažit držet následujících zásad:

• Měřte všem svým dětem stejně. Vlastní jako nevlastní, stejné dárky, stejné povinnosti, stejné mazlení.
• Berte novou situaci jako výhru. Máte další děti a přitom jste k nim nemusela každou noc co dvě hodiny vstávat. To za vás zvládla jejich biologická matka. Je na vás, jestli si k nim vybudujete vztah jako máma nebo jako kamarádka. V každém případě to jsou děti vašeho nového partnera, pro něj jedny z nejbližších bytostí na světě.
• Že to není jednoduché? Děti vás nerespektují, tropí naschvály a vaši lásku nestojí? Dejte jim čas, potřebují si na novou „mámu" zvyknout. Někdy to zvykání trvá pěkně dlouho. Nedovolte novým partnerům, aby neustále srovnávali svoje a vaše děti. Vytvoří to zbytečnou rivalitu a napětí.

Noví partneři rozvedených rodičů by se neměli snažit být za každou cenu lepší mámou nebo tátou než jsou ti opravdoví. Otcova nová partnerka se například s dítětem mazlí, protože má dojem, že musí být dítěti dobrou „druhou mámou". Je potřeba si uvědomit svoji roli a dát dítěti jasně najevo, co může čekat a co ne. Prostě převzít jenom tu zodpovědnost, která jí jako nové partnerce přísluší. Je důležité také se domluvit, jak bude dítě novému partnerovi říkat. Skutečným otcům totiž nemusí být příjemné, když dítě začne novému partnerovi své matky říkat tatínku. Lítost může zachvátit i prarodiče, když se dítě začne chlubit, že má novou babičku a dědečka. Dospělí by měli pro dítě najít smysluplné pojmenování nových osob.

Děti se po rozvodu mnohdy stávají poslíčky zpráv mezi rodiči. Bývalí manželé spolu někdy vůbec nekomunikují a mohou přikládat dětským řečem velkou pozornost. Je důležité, jak kdo o kom mluví. Děti například vědí, že máma nemá ráda otcovu novou partnerku. A protože vycítí, že o ní chce slyšet něco negativního, tak některé věci vypíchnou. Tím u matky vytvářejí zkreslený obrázek. Řeknou třeba, že musely uklízet nebo že jim nedala najíst to, co chtěly. Děti se tím snaží získat více pozornosti, ale někdy to dělají bez vědomého úmyslu, třeba proto, že se s těžkou situací ještě nevyrovnaly. Někdy si může dítě stěžovat na otcovu novou partnerku i proto, že se ho maminka na to ptá a ono ji chce potěšit. V případě, že si dítě na novou partnerku otce stěžuje, měla by si to maminka ověřit. Nejlepší cesta je zavolat bývalému a v klidu to s ním probrat. Nikdy by se to nemělo obrátit proti samotnému dítěti.

Nový táta

Něco jiného jsou nezávazná setkání a něco jiného společné bydlení. Za jak dlouho po tatínkově odchodu by se měl vlastně nový partner nastěhovat? To je záležitost zcela individuální. Nedá se jednoznačně říci, jestli by to mělo být za měsíc či za půl roku. Matka by měl dítěti dát možnost, aby se s jejím přítelem vidělo víckrát. Pokud je setkání nerozruší a ona je přesvědčena, že je to dobrý partner pro ni a výborný „táta" pro dítě, může o společném bydlení uvažovat. S novým členem rodiny přicházejí změny, které se dítěti nemusejí zamlouvat. Určitě se mu nebude líbit, že se bude muset odstěhovat z ložnice, kde s maminkou přebývalo... O novotách je důležité mluvit nejen s novým partnerem, ale i s dítětem. Přizvat je k povídání si o tom, co v bytě uděláme jinak, aby se necítilo vyloučené a osamělé. Matka by měla dítěti vysvětlit rozdíl mezi biologickým tatínkem a otcem náhradním. Dítě je schopné pochopit to už ve třech letech. Rozhodně by matka neměla dítě nutit, aby i tomu druhému říkalo „tatínku". Pokud se rozhodne spontánně, samo od sebe, je to jen dobře.