Postrach rodičů – puberta

Puberta leckdy rodiče překvapí ještě více než jejich potomky samotné. Můžeme být sebelépe teoreticky připraveni, stejně nás pubertální projevy zaskočí a rozzuří.

Puberta, pokud jde o tělesné změny, začíná často už před desátým rokem - psychicky a sociálně se ale děti v mladé lidí mění později. Pokud jde o psychické dospívání, různé teorie toto období popisují různě. Erik Erikson vnímá adolescenci jako období, kdy mladí lidé řeší konflikt mezi vlastní identitou a sociální rolí. Toto období charakterizuje otázka: „Kdo jsem a kam jdu?". V pubertě mladý člověk řeší, co z něj chce mít okolí a čím se cítí být on sám.

Nesrovnávejte svou pubertu s tím, co vás „čeká" doma. Mezi to všechno, co se tak radikálně změnilo od vaší puberty, je třeba zařadit i vztahy mezi rodiči a dětmi. Byť vám tyto změny nejspíš připadají k horšímu, nic s tím nenaděláte. Důležitější je skutečná vzájemná důvěra a láska, byť váš potomek obojí momentálně úzkostlivě tají a svými projevy jako by chtěl dát najevo pravý opak.

Výchova a trest

Jak puberta proběhne, záleží do značné míry na tom, co dítě zažilo do té doby. Vztah dítěte s rodičem se tvoří celý život, a právě na jeho kvalitě záleží, jak se jim společně podaří překlenout proměny dítěte v dospělého. Jsou-li vztahy v rodině pohodové a dítě má k rodičům důvěru, pak potomek přirozeně postupně přebere odpovědnost a naučí se žít samostatně. Pokud se dítě muselo např. vyrovnat s rozvodem rodičů nebo smrtí někoho blízkého, v pubertě se mohou vztahy upravit. Nejdůležitější je otevřená komunikace: dítě se nesmí bát rodičům svěřit se s věcmi, které ho trápí.

Řada rodičů si neuvědomuje, jak moc důležité je, jak se oni sami doma chovají. Když je rodič slušný, poctivý doma i v zaměstnání, dá dítěti vzor, s nímž se může ztotožnit. Nemůžeme dítě trestat, protože přišlo o půl hodiny později, když máme sami problém s dochvilností. Musí nám ale dát vědět, že se opozdí. Je důležité mít pochopení pro chyby dítěte, netrestat ho nepřiměřeně, nenadávat mu a nestresovat ho - jinak dítě svůj vzdor ještě posílí nebo získá pocit méněcennosti a viny. Nepřiměřené tresty probudí v dítěti odpor a agresivitu. Všechno, co požadujete, říkejte vytrvale a vlídně, nikoli nárazově a hádavě, což automaticky vyvolává odpor. Pokud se budete o pravidlech fungování domácnosti a případných trestech dohadovat společně, bude pro dítě mnohem snazší je přijmout. Chcete-li dítě trestat, musíte odmítnout jeho chování, ne jeho. Trest, který dítě za nežádoucí chování dostane, by měl být přiměřený a vázaný na konkrétní prohřešek, ne preventivní nebo obecně výchovný. Vhodné je také netahat z dětí jejich tajemství - i to může paradoxně upevnit důvěru mezi dospívajícím a rodičem.

Chcete-li potomkovi dát najevo, že jeho chování je problém, neříkejte mu, že je hrozný. Mnohem účinnější je dát mu najevo, co jeho chování znamená pro vás.

Život dětem řídit nemůžeme

Řada z nás má pocit, že „puberťáky" musíme vést a řídit. Aby dcera neotěhotněla, protože nedodělá školu, aby se dítě dostalo na tu správnou školu... Když rodiče příliš zdůrazňují nutnost vzdělání, dítě může mít pocit, že bez školy není dost dobré, což vyvolá pocit viny, který může vést k problémům. Pubertální tvor není schopen brát vážně svou budoucnost, rizika, jež mu hrozí, nebo příležitosti, které se už (podle vás) nevrátí. Stanovte pravidla tak, aby je byl váš potomek ve své momentální fázi schopen plnit, a pak na nich vlídně, ale rezolutně trvejte.

Pokud dítě chce jít na učební obor, nenadávejte mu. Zkuste zjistit, jestli to nedělá jen proto, že se bojí selhání - třeba stačí ho jen povzbudit. Dnes ostatně není problém si maturitu a vysokou školu dodělat.

Máte-li pocit, že problémy spojené s pubertou nezvládáte, nebojte se vyhledat odborníka. Nečekejte však, že ten vyřeší vše za vás. Mnohdy se musí změnit i rodiče.