Poruchy chování, disharmonický vývoj osobnosti
Poruchy chování v oblasti sociálních vztahů vznikají v důsledku nedostatku empatie, citového chladu a egoismu. Chybí pocit viny z důsledků vlastního chování a jednání. Vina je vždy připisována ostatním osobám. V tom můžeme např. vidět rozdíl mezi neurózou a poruchou chování, protože při neurózách jedinec vždy přičítá zvýšenou vinu sám sobě.
Poruchy chování s agresivními projevy
Jedinec nerespektuje sociální normy, které jsou platné v dané společnosti a jsou porušována základní práva ostatních osob. Pro tento typ chování je charakteristický neutrální, lhostejný emocionální prožitek k pocitům oběti, popř. také pocit uspokojení z agresivního jednání.
Lež, záškoláctví
Pravá lež je záměrná a může mít určitý druh úniku z tíživé situace, kterou nedokáže vyřešit jiným způsobem. V podstatě se jedná o podvod. Dětské lhaní často ukazuje na existenci mnoha dalších potíží a poruch. Existuje několik typů lhaní:
- Instrumentální lež - jedná se o záměrný úmysl oklamat jinou osobu s cílem zabránit prozrazení vlastní viny.
- Neinstrumenální lež- dítě vědomě neříká pravdu, ale není mu zcela jasný motiv jednání.
- Prosociální lež - v pozadí tohoto typu lhaní bývají pozitivní motivy. Důvodem je snaha neurazit a nedotknout se citů někoho jiného.
- Bájná lhavost - dítě nedokáže zpravidla odlišit fantazii od skutečnosti. Tento stav je normální u malých dětí. V případě, že tento stav ještě přetrvává ve čtvrté třídě základní školy, jedná se již o poruchu.
Záškoláctví
Jedná se o jednoho z porušení základních pravidel školní docházky. Z hlediska ontogeneze se jedná o závažné jednání. Je však potřeba rozlišit epizodní záškoláctví od chronického záškoláctví. Příčinou záškoláctví může být strach nebo také „omítnutí" školy , jako místa, kam není nutné chodit. Záškoláctví může mít příčinu také i v jiném socializačním vývoji, kdy dítě neakceptuje povinnost chodit do školy, což je v naší společnosti normou.
Užívání návykových látek
Názory jedinců na tuto problematiku se v mnohém liší, ale je nutno si přiznat, že pokud se tato skutečnost jedinci vymkne z kontroly mohou nastat obrovské problémy. Návykové látky mají u dětí svá specifika, protože zde existuje vyšší riziko těžkých otrav, vzniká rychlejší vznik závislostí pod vlivem návykové látky. Návykové problémy se u dospívajících ojí častěji s komplikacemi jako selhávání v životních nebo trestné činnosti.
Kde hledat příčinu?
Existuje mnoho důvodů a příčin, proč některé děti a dospívající propadnou sebezničujícímu vzorci chování. Z obecného hlediska to můžeme pojmout jako tendenci dosáhnout „něčeho lepšího". Návykové látky mohou dekompenzovat i jiné problémy dětí a dospívajících, například hyperaktivitu s poruchami pozornosti. Velkou roli hrají sociální faktory (vliv rodičů, přátelé, potíže s identity) a psychologické faktory (nízké sebehodnocení, zvýšená potřeba společenského ocenění, impulzivní jednání).
Stádia užívání drog
Dětí a dospívajících se budou týkat především první dvě stádia a do těch následujících se mohou dostat až mnohem později. Nemusejí však projít těmito stádii, aby se u nich vyvinula závislost.
- Počáteční vystavení účinkům drog pod vlivem vrstevníků, sdělovacích prostředků a rodiny.
- Poznání pozitivního prožitku změny nálady.
- Usilování o změnu nálady a užívání občasné konzumace drog, která se postupně mění v pravidelné každodenní užívání.
- Jedinec věnuje většinu svého času shánění a aplikaci drog. Pro toto stadium je charakteristický přechod od kolektivní konzumace ke konzumaci individuální.
- Užívání drog z důvodu „přežít normálně" den.
Závislost na počítačových hrách
V současné době probíhají výzkumy, které zkoumají účinky počítačových her na psychický stav dítěte. Stupeň závislosti, který byl shledán u některých dětí vede k vážným obavám, že psychika dětí se pod vlivem počítačových her mění. Na problém lze pohlížet z několika pohledů. Hra na počítačích odsouvá pozornost dětí od reality a odstřihává od společenského kontaktu s ostatními lidmi. V důsledku toho mohou vzniknout problémy v sociální oblasti, snížená vnímavost vůči citům a potřebách ostatních.
Jaká je prevence?
Nejdůležitější je rozeznat včas varovné signály mezi které patří náhlé zhoršení prospěchu a chování, únavnost, ztráta zájmu a změna přátel. Také se vyplatí dobře spolupracovat s nejbližšími členy rodiny. Rodiče by měli dát najevo svůj zájem vřelost, ale také obavy projevit obavy a upozornit na problémy a trvat na změně chování. Také by měla být přesně stanovena pravidla, které se týkají práce s počítačem a dalších stránek života dítěte a trvat na jejich respektování. Počítač by měl být umístěn na viditelném místě tak, aby na něj rodiče viděli, protože získají lepší přehled o čase dítěte stráveného u počítače. Rovněž je podstatné se zamyslet nad rozvíjením jiných zájmů dítěte a uvažovat o dalších způsobech trávení volného času. V případě nutnosti je potřeba včas vyhledat psychologickou nebo další odbornou pomoc.
Televize
Podle odborníků existují dvě hypotézy. Podle první se říká, že agresivní filmy stimulují agresivní jednání a podle druhé se říká, že agresivní filmy agresivitu spíše odreagovávají, a tím i tlumí. Velmi podstatné je to, s kým se divák ztotožní, zda s agresorem nebo s obětí. Velmi ovlivňuje povaha samotného díla, umělecká stránka, výchova a předchozí zkušenosti jedince. Nejméně je vhodná situace, kdy se nezralý člověk dívá sám, cítí se být opuštěný a kontakt s televizí mu pak zcela nedostatečně nahrazuje plnohodnotné lidské vztahy.
Agrese
Agresivita je součástí výbavy naší osobnosti a je nutné se s ní naučit zacházet u sebe samotného, ale také u jiných. Agresivita může plnit jak pozitivní, tak i negativní cíle. Je nutné, abychom měli tuto složku osobnosti pod kontrolou. Agrese může být také projevem psychické poruchy nebo nemoci. Velký vliv se také připisuje alkoholu, který povzbuzuje a uvolňuje agresivitu jedince. Obecně lze říci, že dispozice k agresivnímu chování jsou sice vrozené, ale v rozdílné míře. Některými výchovnými postupy a situačními faktory lze agresivitu stupňovat nebo naopak tlumit.
Proxemika
Agresivitu výrazně vyjadřuje proxemické (prostorové) chování (nevhodné až nebezpečné přibližování, překročení určité hranice atd). Agresivitu můžeme navodit také odmítnutí některé formy prostorového kontaktu (nechuť podávat ruku). Opačně nabídnutí nebo strpení určité formy prostorového nebo tělesného kontaktu mohou agresivitu utlumit.
