Krize středního věku

Nikdo z nás se jí pravděpodobně nevyhne. Jedná se o nejtěžší období života – o věk mezi třicátým pátým a padesátým rokem. Člověk si bude muset umět připustit, že už nikdy nebude tak výkonný jako dřív. Odborníci se shodují na tom, že přibližně 80 procent populace prožívá toto období jako období psychologického přechodu.

Nejhůř prožívají krizi čtyřicátníků ti, kdo se živí svým tělem. V tomto období se mnoho lidí místo otázky „Co dál?“ chybně ptá „Proč jsem v krizi?“. Přitom na otázku proč existuje milion odpovědí a člověk se leckdy neobejde bez odborné pomoci psychologa. Ne náhodou je průměrný věk lidí, kteří se k terapeutovi dostávají, čtyřicet až pětačtyřicet let.

Uprostřed života se ocitáme na jeho vrcholu a pak už vede cesta jen dolů. I proto se s krizí středního věku těžce vyrovnávají umělci. Kanadský psychoanalytik Elliott Jacques prozkoumal, co s námi krize středního věku dělá. Vybral si k tomu tři stovky umělců (Shakespeara, Chopina, Mozarta). K čemu dospěl? Zjistil například náhlý vzestup úmrtnosti mezi 35. a 39. rokem života nebo zlom v tvůrčí aktivitě. Michelangelo vytvořil svá vrcholná díla do čtyřicítky, Shakespeare psal do pětatřiceti komedie a kolem čtyřicítky Hamleta, Macbetha nebo Othella. Dvě třetiny vědců učinily své objevy před 35. narozeninami.

Cesta z krize středního věku vede přes schopnost obětovat se ve prospěch druhých. Hledání nových koníčků, když na ty předchozí už nemáme sílu, je v podstatě povinností každého čtyřicátníka. Krize se liší u mužů a žen. Ženy řeší spíše vztahy a třeba i strach z opuštění partnerem, muži kariéru, tedy to, že možnosti jejich profesního rozvoje se už budou jen zužovat.

Krizi středního věku jsme překonali v momentě, kdy se smíříme se svým věkem, pochopíme, že „svět už patří našim dětem“, a také přijmeme fakt, že naši rodiče jsou smrtelní.

Děti přijmeme takové, jaké jsou a nebudeme se užírat tím, že by měly být jiné. Zůstaneme-li se svým partnerem, pak to přijmeme za své rozhodnutí , které nebudeme vyčítat sobě ani jemu.

Rozvod po čtyřicítce

Češi se kolem čtyřicítky rozvádějí mnohem častěji, než je evropský nebo americký průměr. Rozvod je to nejčastější, co čerstvé čtyřicátníky napadne. Možná i proto, že krize středního věku se potkává s krizí manželskou, která po zhruba dvaceti letech společného života obvykle přichází.

Lidé si často myslí, že když je jim přes čtyřicet a děti mají z domu, ta důležitá část jejich života skončila – a že se třeba situace nějak časem vyřeší nebo zlepší… Jenže zlepšení přijít nemusí a oni mohou mít ještě polovinu života před sebou, takže hrozí, že v nespokojenosti prožijí dlouhé roky. Pokud se ale opravdu rozhodnou k rozvodu, nový začátek se zvládnout dá, i když to třeba nebude lehké. Lidem často vyhovuje, že mohou dělat dojem obětí. Okolí je lituje, že jsou ve špatné situaci a prostě musí „trpět“. Řada klientů přichází k psychologům s tím, že mají problém, ale že na vině je partner – a proto chtějí, aby se změnil právě on. To ale obvykle nefunguje, protože změnu musí iniciovat ten, kdo je ve vztahu méně spokojený.

Těm, kdo se v tomto věku chtějí rozvádět kvůli jinému partnerovi, Petr Šmolka radí, aby si napsali vše, co je čeká a s největší pravděpodobností nemine. Dospělost dětí, svatby, narození vnoučat, odchod do důchodu, starost o rodiče… A pak byste se měli zamyslet, jak budete tyto situace prožívat, pokud zůstanete se „starým“ partnerem, a jak, budete-li žít s partnerem novým.

Pokud se však partner k rozvodu rozhodl – ať budete dělat cokoli, rozvodu nezabráníte, protože na vztah jsou potřeba dva. Na rozvod stačí jeden. Účinná preventivní zábrana pak pro jednice a zachování dobrého duševního zdraví zní: manželství je věc rozhodnutí – ne citu, ani rozumu, ale vůle vydržet. Pokud se nerozhodnou oba, nedá se nic dělat.

Důležité je při rozhodování o rozvodu, ale třeba i při radikální změně zaměstnání nebo dalším dítěti vědět, že v období středního věku se poprvé objeví omezená kapacita pro zpracování negativních zážitků a emocí. Proto bychom měli při našich plánech počítat s tím, že větší zátěže než ty, které jsme byli schopni snášet v minulosti, po čtyřicítce neuneseme.

To je realita. Stejně jako fakt, že po čtyřicítce už stěží dosáhnete větších výkonů než v minulosti.