Vysoké sebevědomí není zárukou úspěchu

Na Západě jsou děti vychovávány k vysokému sebevědomí od osmdesátých a u nás od devadesátých let minulého století. Ale zdá se, že jim to ke štěstí nepomáhá tolik, kolik si od toho rodiče, učitelé a vychovatelé slibovali. Někteří psychologové varují před tím, že dnes děti vedeme spíš k nereálnému narcisismu než ke zdravému sebevědomí, což znamená, že jakmile dorostou a opustí rodinné hnízdo, čeká je nepříjemný střet s realitou. Přehnaně nízké sebevědomí samozřejmě hraničí s něčím tak škodlivým jako sebenenávist.

Jistá studie uvádí, že dnešní středoškoláci jsou dvakrát narcističtější než stejně staré děti v roce 1982. Jiné studie spojují přehnaně vysoké sebevědomí s tím, před čím vlastně mělo chránit: s agresivitou, rasismem, elitářstvím. Generace „Já“ se třikrát méně než generace předešlá zajímá o zaměstnání, ve kterých se pomáhá druhým a mnoho z nich uvádí, že se nesnaží žít ekologicky. Vychováme-li děti k silnému pocitu Já, nemůžeme se divit, že pak mnohem hůř vnímají ostatní a společně sdílený prostor.

Sebevědomí ve starověku

S pojmem sebevědomí se setkáváme ještě předtím, než se objevil v psychologii a sociologii, a to ve filozofii. Již ve věštírně boha Apollóna v řeckých Delfách byla vytesána moudrost, která je klíčem ke zdravé sebejistotě: Gnothi seauton! Tedy: Poznej sám sebe! Stejný názor zastával i Immanuel Kant. Řekl, že sebevědomí vzniká pozorováním a reflexí vlastních osobností. Georg Wilhelm Hegel byl toho názoru, že je výsledkem uznání od ostatních lidí. V podstatě měli pravdu oba. Dnes však víme, že sebevědomí je do jisté míry dědičné. Z padesáti procent závisí na genech, o dalších padesáti procentech rozhodují naše osobní zkušenosti. Sebevědomí získáváme tím, že víme, kdo jsme, známe svá přání a potřeby a akceptujeme sebe samého se všemi silnými i slabými stránkami. Výzkumy z říše zvířat ukázaly, že tuto vlastnost mají pouze šimpanzi a delfíni. Mezi lidmi je rozdělena poněkud nespravedlivě.

Sebevědomí a přístup k životu

Egoisté ho mají až příliš. Neustále se přeceňují a jsou přesvědčeni o tom, že jsou středem vesmíru. Kritiku buď vůbec nevnímají, nebo ji neberou vážně. Pokud jsou navíc ješitní, trpí tzv. Adonisovým komplexem. V takovém případě muži donekonečna posilují, jen aby měli perfektní tělo, a ženy hladoví, jen aby vypadaly jako modelky z přehlídkových mol. Ani jedni z nich však svých cílů nedosáhnou, protože o sobě mají narušený obrázek. Upadají do depresí, nemohou spát, jak by se mělo, ani jíst, jak by se patřilo.

Nejistých lidí je mnohem více – bojí se výzev, mají strach ze selhání a prohry, cítí se být neatraktivní a věří tomu, že každý člověk, který jim zkříží cestu, je stejného názoru. Bez sebevědomí „uvadají“.

Nizozemští vědci přišli na to, že u lidí se silným egem klesá až o 77 procent riziko úmrtí v důsledku nemocí srdce a krevního oběhu. Sebevědomí je tedy nejlepším lékem a kromě jiného působí i proti neklidu, nedostatku energie, pocitům porážky, poruchám spánku a příjmu potravy, narušenému metabolismu a depresím.
Pokud si člověk věří, neschovává se doma. Pěstuje vztahy s ostatními lidmi, více se pohybuje, je otevřenější a optimističtější, lépe se vyrovnává se stresem a relativně bezstarostně prochází životem. Nemusí se často rozčilovat ani si dělat zbytečné starosti, a proto mu nekolísá krevní tlak ani puls a šetří tak své tělo i ducha.

Sebevědomí je nestálé a lehce ovlivnitelné momentální náladou. A opustí nás zcela, když se „přihlásí“ stáří. Jakmile se objeví první šediny, prohloubí se vrásky, nadbytečné kilogramy nejdou shodit a nad dobrou kondicí převažuje pocit nemoci. Ženy se na sebe přestávají s radostí dívat do zrcadla. Výsledek jedné ankety mezi 2000 ženami ve věku nad 40 let ukázal, že tento zlom nastává průměrně ve 46 letech. Důvody jsou například ty, že je muži vnímají jinak nebo méně, a ženy si pak dělají starosti s tím, že by mohly stárnout rychleji než jejich partneři. Stejně jako muži se ocitají v krizi středního věku. V šedesáti je to většině žen zase téměř jedno a získávají své sebevědomí zpět.

Vysoké sebevědomí jako politický čin

V roce 1986 člen Státního shromáždění v Kalifornii John Vasconcellos navrhl, aby stát založil speciální obor, který by propagoval vysoké sebevědomí. Vycházel z tehdejších výzkumů, podle kterých nízké sebevědomí mohlo v podstatě za všechny sociální problémy – od nezletilých těhotenství přes propady ve škole až po vysokou kriminalitu. Od chvíle, kdy se z nízkého sebevědomí stalo politické téma, změnily se metody ve školách i rodičovský přístup. Zvýšené sebevědomí dětí mělo z Ameriky udělat bezpečné, šťastné a úspěšné místo k životu. Sami si domyslíte, jak tento experiment dopadl – kriminalita ani počet těhotných nezletilých dívek se nesnížily.
Právě naopak – stále více dětí je diagnostikováno s depresemi, poruchami učení, neschopností se soustředit, úzkostmi a panickými záchvaty. Vyrostla generace Já. Generace dětí, které ve škole vyráběly oslavné autoportréty, začínaly každý den větami typu „Všechna má rozhodnutí jsou správná“ nebo „Každý je rád, že mne vidí“ a učily se, že jedinou vypovídací hodnotou o světě je to, co si o něm ony samy myslí…
Proč to nefungovalo? Protože všechna naše rozhodnutí nejsou šťastná, existují lidé, kteří nás nemohou vystát a naše myšlenky a pocity nejsou vždy tím nejpřesnějším popisem situace.

Střet s realitou

Ať už svému dítěti vytvoříte jakoukoli ochrannou bublinu, ve které tato nereálná přesvědčení budou fungovat, dříve nebo později se setká se skutečným světem bez vás… To se většinou stane v citlivém věku puberty, kdy se děti samy začínají přirozeně vymaňovat z vlivu rodičů. Mnohé dnešní děti se s neúspěchem, neuznáním či s vlastní neschopností v určitém oboru poprvé setkají, až když je příliš pozdě. Nejsou-li na takové střety s realitou připravovány, kolabují a hroutí se. To samozřejmě zvyšuje jejich úzkost či depresi a někdy to spěje k závislostem.

Během doby, kdy jsme své děti vychovávali k tomu, aby se pořád cítily skvěle, se stalo něco neuvěřitelného. Ještě nikdy nebylo tolik depresivních dětí. Vedeme je k pocitu, že jsou výjimečné, dokonalé, mají nárok na cokoli dobré, co si zamanou, ale vůbec je emočně nepřipravujeme na to, když se tyto předpoklady ve světě mimo rodinné teritorium nesplní. Děti se neumí postavit ke svým slabostem, ani nemají potřebu rozvíjet své silné stránky. A co je možná nejhorší: mnohé děti se neumějí soucitně a laskavě zachovat k těm, kterým se zrovna nedaří nebo potřebují pomoc, protože se s takovou situací často až do puberty vlastně vůbec nesetkaly. Z dětí, které byly nekriticky vedeny k tomu, že jsou úchvatné už jen proto, že existují, nerostou navzdory našim očekáváním šťastní dospělí. Rostou z nich lidé, kteří zažívají hluboké náladové propady, kdykoli je někdo kritizuje. Neumějí pracovat s hněvem ani zklamáním, a to jen proto, že jsme se jim snažili namluvit, že v životě tyto emoce nezažijí. Psychologové takovému sebevědomí, kdy o sobě lidé mají božské představy, ale žádné pevné kořeny, přestávají říkat vysoké, ale nazývají ho sebevědomím křehkým.

Úspěch má své zákonitosti

Ptáte se, proč jsou někteří lidé úspěšnější než vy? Úspěch vychází z každého z nás. Vychází z našich přesvědčení, která jsme získali velkou měrou z rodiny nebo od jiných autorit. Úspěch tak vychází z našeho nastavení mysli, Pro úspěch je zcela klíčová důvěra v sebe sama, ve své schopnosti a dovednosti. Někteří lidé znají svou cenu, vědí, v čem jsou dobří a dokážou být úspěšní. Většina lidí však sebe sama podceňuje, nezná své silné stránky a neumí si vydobýt ocenění od sebe ani od druhých. Proto si musíme uvědomit, jaký je náš „talent“, jaké jsou jeho silné stránky, a ty dále rozvíjet a umět je prodat. Pokud si člověk nevěří, nemá šanci uspět.
S úspěchem se také pojí vitalita a životní energie. Každý úspěšný člověk chodí s rovnými zády, vzpřímený. A také je mu vlastní optimistický přístup.

Úspěšní lidé často dostávají otázku, na co obvykle myslí. A jejich odpovědí bývá, že myslí na to, co chtějí a jak toho dosáhnout. Neúspěšní, nešťastní lidé zase nejčastěji myslí na to, co nechtějí.  Zpravidla probírají své problémy, trápení a přemýšlejí, na koho svou situaci svést.

Úspěch většinou vnímáme v rámci finanční a pracovní oblasti. Můžeme ho však vnímat i v jiných rovinách – například být skvělou matkou nebo mít milující vztah k sobě i s druhými, být smířený se světem obecně nebo i s tím, co nás přesahuje. Úspěchem rozumíme spíše to, co je viditelné, naproti tomu štěstí je zcela niterný pocit.