Výchovné násilí

Po dlouhou dobu byl ve všech zemích světa tělesný trest součástí běžného života. Lidé byli biti doma, ve škole v práci, v armádě, ve vězení nebo psychiatrických léčebnách. Člověk, který byl v mocenské pozici měl veškerá práva, mohl mít otroky a páchat na nich násilí. V některých zemích k takovým situacím ještě stále dochází, zatímco jinde jsou tyto praktiky naštěstí již minulostí. To, co je přijímáno jako „norma“, se však s postupem času vyvíjelo a praktiky tohoto druhu již nejsou považovány za přípustné. V současné době žijeme ve společnostech, které jsou mnohem lidštější a mají více úcty k člověku a v nichž již není dovoleno působit druhým lidem tělesné utrpení a ponižovat je. Tento humanistický pokrok se však netýká pouze žen a mužů, ale také dětí. Dospělé většinou chrání před fyzickým násilím zákon, ale děti jsou zákonem chráněny pouze ve třiatřiceti zemích.

„Správná výchova“

Jestliže hovoříme o násilí páchaném na dětech, nejedná se pouze o extrémní kriminální případy násilí, které často vedou až k hospitalizaci dítěte a které jsou zákonem postihovány. Myslíme tím také běžné výchovné násilí, které je nazýváno „výchovným“, protože tvoří nedílnou součást výchovy jak v rodině, tak v celé řadě společností.  Bít dítě, aby nás poslouchalo a bylo vychované, považuje ještě řada lidí za „normální“. Běžné výchovné násilí je velmi rozšířené a postihuje všechny kultury a všechny země. Mnoho dospělých se mylně domnívá, že bez použití donucovacích prostředků a trestů nebude dítě nikdy „dobře vychované“. Hranice mezi závažným týráním a běžným výchovným násilím je někdy velice tenká, protože pod zástěrkou výchovy může docházet k velkému násilí.

Psychické vlivy

Jestliže rodič svému dítě neustále nadává, že je líné, příšerné, hloupé apod., destabilizuje ho a všechna slova jsou nechtěně zapsána do paměti a zasáhnou hluboko do nitra dítěte a způsobí velké utrpení a nejistotu. Dítě tak ztrácí svou sebedůvěru a přestane si vážit samo sebe. Nakonec dítě prožívá vše v souladu s tím, co se mu říká a považuje se za neschopné, ubohé, nešikovné apod., protože mu to říkají jeho nejbližší.

Nahánění strachu

Mezi různé „výchovné“ metody patří také nahánění strachu, což dítěti způsobuje velkou nejistotu. Lidé děti straší, aby poslouchaly, zůstaly v klidu, byly hodné apod. a nahánějí jim strach pomocí výhrůžek. Malé dítě teprve objevuje svět, který je obklopuje a z mnoha věcí, které nezná, má obavy a strach. Tento strach z neznámého a tajemného je u dětí ve vývoji zcela normální. Úlohou rodičů je dítě uklidnit a nepřidávat mu další obavy, které naopak jeho úzkost zvýší. Jestliže dospělí dítě straší, dítě se jich bojí, ale nerespektuje je. Největším strachem dítěte zůstává zcela skutečný strach, který je způsobený násilím rodičů vůči němu. Dítě má obavy, že ztratí lásku svých rodičů a tento strach je zcela reálný.

Důsledky výchovného násilí

O následcích těchto výchovných „zvyklostí“ se příliš neví. Pokud by dospělí znali důsledky běžného výchovného násilí, řada z nich by se nejspíš ke svým dětem chovala jinak. Tyto praktiky mají totiž pro děti velmi hrozivé následky, a to jak tělesné, tak duševní, které přetrvávají až do dospělosti. Jedná se o jeden z hlavních stresových faktorů. Dítě nemá možnost úniku a nemůže se bránit, protože dospělý vládne větší fyzickou silou. Pokud se  člověk nemůže agresi bránit  a nemá před ní úniku, je vystaven velkému násilí. Dítě je většinou zcela bezbranné. Je konfrontováno s úplnou bezmocí a musí se podřídit. Stres se velmi intenzivně projevuje na biologické úrovni v celém organismu a má na dítě velký dopad.

Psychické poruchy

Běžné výchovné násilí způsobuje celou škálu psychických poruch. Člověk, který dítěti vnucuje svou moc pomocí násilí, je tím, kdo ho má vést, kdo má být jeho nebližším a ukazovat mu, jak se má rodič chovat. Dítě tak žije ve zmatku a ničemu nerozumí. Výchova, která je založena na strachu a podřízenosti vede ke zcela opačnému efektu, než jaký je jejím cílem. Objevuje se celá škála vážných poruch: neklid, agresivita, provokace uzavření do sebe, zvýšené riziko nehod apod. Bité dítě často poslechne příkaz ze strachu z trestu, v té chvíli však také zakouší svůj první prožitek zbabělosti. Při první příležitosti příkaz většinou poruší, avšak tajně, což je první prožitek z pokrytectví. Nakonec si může začít užívat, že bude rodiče záměrně provokovat, což je první prožitek provokace.

Zmatek v pocitech

Mezi další významný následek násilí patří zmatení dítěte. V dítěti vzniká obrovský chaos, když si uvědomí, že člověk, kterého miluje a k němuž má citovou vazbu, který ho má milovat a chránit, je současně tím, kdo na něm páchá násilí, ponižuje ho, týrá ho, brání mu ve vývoji. Dítě může tento zmatený pocit v různé intenzitě pociťovat vůči jakémukoli dospělé osobě, kterého si váží a kterého obdivuje. Může se jednat o učitele, vychovatelku, příbuzného atd. Malému dítěti nezbývá nic jiného než vytrpět násilí od osoby, kterou má rád. Tak dochází k pokřivení a zmatku, pokud se jedná o význam lásky. Dítě bude své rodiče milovat a někdy vědomě nebo nevědomě nenávidět. Většina dospělých tyto vztahy podřízenosti a nadřazenosti sama prožila.

Učení a přenos násilí

Násilí nejenže poškozuje mozky dětí a způsobuje poruchy chování, ale také se šíří dál. Dítě se učí násilí již od věku tří let až pěti let, pokud je na něm samotném pácháno násilí. Jedním z nebezpečných následků tolik zlehčovaného a tolik rozšířeného násilí je skutečnost, že dítě si násilí osvojuje, a to se předává z generace na generaci. V dospělosti se takový člověk dopouští násilí na svých blízkých. Dítě napodobuje dospělého, protože ten pro ně nadále zůstává vzorem bez ohledu na to, jakým způsobem se chová. Je-li n dítěti pácháno násilí, učí se násilí a řešení konfliktů pomocí síly.

Role rodiče

Být rodičem je jistě složité a neexistují žádné univerzální recepty na řešení určitých situací, které při výchově vyplynou, protože každá situace je rozmanitá a svým způsobem specifická. Rodičovství představuje dobrodružnou plavbu po ne vždy klidném moři a je nabité emocemi, protože v nás evokuje vzpomínky na vlastní dětství. Velká část rodičů zažila v dětství vztahy s dospělými, které byly založeny na síle. Jsou tím dost poznamenáni a ve většině případů si to ani sami neuvědomují. Jiní rodiče touží po tom osvobodit se a vychovávat děti jiným způsobem. Způsob výchovy dětí se odvíjí podle toho, do jaké míry nás ovlivnila rodina, ve které jsme vyrůstali, na různých setkáních, která utváří náš charakter a postoj k výchově. Cesta, kdy děti provázíme životem bývá někdy velmi šťastná, jindy trnitá, a vyžaduje schopnost udržovat vztahy a projevovat náklonnost. Umění milovat a předávat náklonnost se dědí. Jestliže rodiče neměli to štěstí, aby vyrůstali v milujícím prostředí, často bývají zcela ztraceni a nevědí, jak se ke svému dítěti správně chovat a milovat ho.

Nepodmíněná láska

Schopnost milovat není samozřejmostí a odvíjí se od množství a kvalitě náklonnosti, které se k nám dostalo. Pro zdárný vývoj však každé dítě potřebuje nepodmíněnou lásku, která mu rozumí a plně ho přijímá se všemi jeho stránkami. Nepodmíněná láska dítě vyživuje a pomáhá mu harmonicky růst. Bohužel se však stává, že této potřebné výživy se dítěti nedostává a někteří rodiče nedokážou dávat lásku, kterou sami nikdy nedostali.

Schopnost důvěry

Důvěra je velmi úzce propojena s  láskou a také z ní vyrůstá. Pro důvěru v sebe a v život se nemůžeme sami rozhodnout, dávají nám ji druzí – nejprve rodiče a potom naše okolí. Milující a vřelá rodinná atmosféra vytváří pocit bezpečí a jistoty. Rodiče znají vlastnosti a schopnosti svého dítěte a povzbuzují ho. Dítě svým rodičům také důvěřuje a vyvíjí se díky vnitřnímu pocitu hluboké jistoty a sebevědomí, které mu pomáhá poznávat sebe sama a jednat. Vzájemná důvěra je pevným pilířem, díky kterému se život stává snadnější a lehčí. Pokud důvěra chybí, je obzor dítěte dost pochmurný. Rodiče žijí v obavách, neustále dohlíží a kontrolují dítě a život se tak stává těžký, jak pro rodiče, tak pro dítě. Bezpotřebné důvěry má dítě strach, že není dostatečně milováno, že je zlé a k ničemu. Upne se potom na své rodiče, protože touží po jejich náklonnosti. V důsledku toho se dítě stává méně samostatné a zůstává tak závislé a neustále čeká na projevy přízně svých rodičů.

Vedení k samostatnosti

Někdy rodiče trvají na tom, aby jejich dítě bylo co nejdříve samostatné, a to ve věku, kdy to není dost dobře možné. Rodiče nesmí zapomenout na to, že být skutečně samostatný znamená být za sebe zodpovědný, a to je výsledek dlouhé cesty, která není přímočará a je také doprovázena radostnými i nešťastnými zkušenostmi.

Sebepoznání

Sebepoznání hraje zásadní roli, protože nám umožňuje směrovat k tomu, po čem v hloubi duše toužíme. Také proto, abychom poznali sami sebe, potřebujeme druhé lidi. Jednou z úžasných rolí rodičů je pomáhat dítěti poznávat samo sebe, cítit, chápat a vyjadřovat, po čem touží, čím je, uvědomovat si své nálady, přednosti nebo slabiny. Pokud rodiče dokážou správně pojmenovávat emoce dítěte, aniž by ho odsuzovali, pomáhají mu vyjadřovat se opravdově a beze strachu. Dítě tak dokáže hovořit o svém strachu, zklamání, umí projevit radost nebo smutek, aniž by bylo odmítáno. S podporou dospělých se dítě postupně učí a rozvíjí svou jedinečnou osobnost. Toto poznání sebe sama se postupně bude stále obohacovat.

Naslouchání

Pokud se nám dítě svěří s pochybnostmi, trápením nebo rozhodností, je vhodné mu naslouchat bez přerušování a vnucování svých pravd. Můžeme dítě uklidnit a říct mu, že člověk se může zmýlit a začít znovu a poznat sám sebe vyžaduje určitý čas. Žádná přímočará cesta prostě neexistuje. Ve skutečnosti je náš život plný pokusů a omylů. Je na rodičích, aby děti a později dospívající trpělivě doprovázeli na cestě za poznáním a vedli ho ke zodpovědnosti za sebe sama.

Negativní pozornost

Častým důvodem návštěvy odborníka je agresivita dítěte. Když dítě provokuje své rodiče, vysílá signál volání o pomoc. Dítě touží o to přivolat na sebe pozornost a dělá to nejlépe jak umí. Rodiče se potom zcela mylně domnívají, že když dítě potrestají tak se uklidní. Čím je však rodič přísnější a nechápavější, tím více vzteku vůči němu dítě pociťuje. Později se může stát skutečně agresivním. Provokace se tak stává způsobem bytí a prostředkem, jak upoutat pozornost svých rodičů a získat jejich náklonnost. V některých případech se dítě uzavře do sebe a střídá se u něj fáze klidu a agresivity.

Jasné hodnoty

Svým dětem předáváme hodnoty svým způsobem bytí. Dlouhé moralizující proslovy děti i dospívající otravují a rozčilují, atak je neposlouchají. Jestliže je však rodič otevřený a ochotný, budou se děti samy ptát na to, co je zajímá. Předávání hodnot, na kterých nám záleží, se děje především tím, čím jsme, co děláme, naším přkladem. Když dítě vidí, jak rodič dělá nějakou činnost a má radost, bude ho napodobovat.  Pokud dítě žije s rodiči, ktří se zajímají o život,o svět a druhé, bude také takové. Pozitivní rodičovství znamená, že dítěti stanovujeme určité hranice, které k úplnému vývoji potřebuje, trávíme s ním dostatek času a věnujeme se mu. Dále se snažíme pochopit chování dítěte a také jeho prožitky a povzbuzujeme dítěte tak, aby se chovalo správně a mělo chuť do života.