Krev

Krev patří mezi nejdražší tekutinu na světě. Je nazývána rovněž tekutou tkání, která spojuje buňky dalších tkání našeho těla s vnějším prostředím.  Přivádí buňkám kyslík a důležité živiny a odvádí od nich zplodiny látkové výměny. Krev proudí uzavřenou soustavou cév a její stálý pohyb je zajišťován činností srdce, které pomocí kontrakce vypuzuje krev do krevního oběhu. Složením krve se zabývá vědní obor hematologie. Dospělý muž má okolo šesti litrů krve a dospělá žena má asi o jeden litr méně. Za jeden se vytvoří asi 50 ml krve.

Funkce krve

•          Transportní – krev přivádí buňkám kyslík a živiny a také odvádí látky, které činností buněk vznikly.
•          Termoregulační – rozvádí krev po celém těle z míst, kde se tvoří ve značné míře teplo a do míst, kde je nižší teplota.
•          Udržování vnitřního prostředí – homeostázy.
•          Obranná funkce – obrana organismu proti choroboplodným zárodkům.
•          Zástava krvácení – hemostáza (brání tělo před nadměrnými krevními ztrátami).

Složení krve

Krev se skládá z krevní plazmy a krevních buněk neboli elementů. Poměr mezi plazmou a krevními elementy se nazývá hematokrit. Plazma tvoří tekutou část krve a jsou v ní rozpuštěné organické a anorganické látky. Je to vazká tekutina, která má neprůhlednou a nažloutlou barvu. V krevní plazmě se nacházejí anorganické a organické látky. Mezi anorganické látky patří: soli, voda, Na, Ca, P, Fe, K, I. Mezi organické látky patří:

Albuminy -  plazmatické bílkoviny, které se tvoří se v játrech a vážou na sebe vodu a látky, které se v ní rozpouštějí.

Globuliny – plazmatické bílkoviny podílející se na obranných reakcích organismu.

Fibrinogen – plazmatická bílkovina vznikající v játrech. V případě poškozených cév se mění na vláknitý fibrin. Mezi organické látky dále řadíme glukózu, vitaminy, tuky a hormony.

Krevní elementy 

Mezi krevní elementy řadíme: červené krvinky (erytrocyty), bílé krvinky (leukocyty) a krevní destičky (trombocyty). Veškeré krevní elementy vznikají z kmenové buňky v kostní dřeni a jsou rozptýleny v krevní plazmě, kde plní své funkce. Krevní elementy žijí v krevním řečišti po různě dlouhou dobu.

Červené krvinky (erytrocyty) 

Jejich hlavní funkcí je transport dýchacích plynů, pro než jsou vhodné zejména svým uspořádáním. V průběhu dozrávání ztrácejí erytrocyty buněčné jádro. Zralé erytrocyty jsou

bezjaderné buňky. Mezi hlavní stavební složku erytrocytů patří červené krevní barvivo – hemoglobin, který obsahuje bílkovinovou složku globin a barvivo hem, jehož součástí je dvojmocné železo. Červené krvinky se tvoří ve fetálním období ve slezině, játrech a kostní dřeni, po narození do čtyř až pěti let v kostní dřeni všech kostí, v dospělosti přetrvává krvetvorná kostní dřeň pouze v některých kostech. Tvorba erytrocytů je ovlivněna hormonem erytroproteinem, který vzniká v ledvinách a podněcuje kostní dřeň k produkci erytrocytů. Pro jejich tvorbu je nezbytné potřebné množství aminokyseliny, železa a vitaminů B12. Asi po 120 dnech červené krvinky ve slezině odumírají. Části hemoglobinu, které se nevyužijí, jsou v játrech přeměňovány na žlučová barviva, jedná se např. o bilirubin. Jestliže dojde k porušení membrány erytrocytu, její obsah se uvolní do krve a erytrocyt zaniká. Takový stav se nazývá hemolýza.

Bílé krvinky – leukocyty 

Jedná se o buňky různého, které mají různý tvar a velikost a tvoří krvetvornou kostí dřeň. Podle jejich přítomnosti barvitelných zrníček v cytoplazmě je rozdělujeme do dvou základních skupin: granulocyty a agranulocyty. Granulocyty obsahují ve své cytoplazmě barvitelná zrníčka. Podle barev zrníček rozdělujeme granulocyty na bazofilní, neutrofilní a eozinofilní. Granulocyty se podílejí na obranných reakcích organismu tím, že jsou schopny fagocytózy, tedy pohlcují částice, které jsou pro organismus cizí. Neutrofilní a eozinofilní granulocyty a monocyty jsou schopny prostupovat přes neporušenou stěnu cév. Tak se dostává do tkání, které jsou postiženy zánětem, a plní tak svou funkci fagocytózy i mimo krevní řečiště. Granulocyty jsou pro svou velikost nazývány také mikrofágy. Agranulocyty neobsahují ve své cytoplazmě barvitelná zrníčka. Dále je podle velikosti a tvaru dělíme na: lymfocyty a monocyty.

Krevní destičky – trombocyty 

V podstatě se nejedná o opravdové buňky. Jedná se o malá tělíska, která mají nepravidelný tvar a vznikají jako úlomky krvetvorných buněk kostní dřeně. Trombocyty se podílejí na zástavě krvácení a neobsahují buněčné jádro. V případě, že dojde k porušení celistvosti cévy se shlukují a přilnou na stěnu cévy. Tím dojde k vytvoření krevní zátky, která zabraňuje krvácení. Současně se z trombocytů začne uvolňovat látka tromboplastin a ta se společně s dalšími látkami podílí na srážení krve a zástavě krvácení.

Systém krevních skupin 

Veškeré buňky mají na své povrchové membráně látky, kterým se říká antigeny a ty mají schopnost tvorby protilátek. Na membráně erytrocytu se mohou nacházet antigeny, nazvané aglutinogeny typu A, B, nebo oba A i B, nebo zde není přítomen žádný aglutinogen.  Podle výskytu antigenu na membráně erytrocytu, rozlišujeme krevní skupinu A, B, AB, a 0. V plazmě jsou současně obsaženy protilátky aglutininy – proti cizím aglutinogenům. U krevní skupiny A je to aglutinin ani B, u krevní skupiny B je to aglutinin ani A, u krevní skupiny 0 jsou v plazmě přítomny oba aglutininy a u krevní skupiny AB není v plazmě přítomen žádný aglutinin. Pokud dojde ke smíchání krve různých skupin, např. podáním transfuze jiné krevní skupiny, pak aglutininy plazmy způsobí shlukování a následně hemolýzu cizích erytrocytů. Krevní skupiny dědíme po svých předcích. Mezi nejvíce zastoupenou krevní skupinu patří skupina A. Mezi objevitele krevních skupin patří český profesor Jan Jánský.

Obranná schopnost krve 

Pro zachování existence organismu je nezbytná obrana proti choroboplodným zárodkům a cizím látkám, které náš organismus neustále ohrožují. Naše tělo má schopnost nejen tyto látky rozpoznat, ale umí se proti nim také bránit. Cizorodé látky se nazývají antigeny a jejich přítomnost vyvolává obrannou odpověď organismu, tzv. imunitní reakci. Rozlišujeme několik druhů imunitních reakcí:

•          Látková – je zajištěna imunoglobuliny, jež jsou produkovány B lymfocyty. Jedná se o látky bílkovinné povahy a rozeznáváme IgG, Igm, IgD, IgA a IgE. Nacházejí se nejen v krevní plazmě, ale také ve slinách, mateřském mléce, trávicím ústrojí nebo slzách. Jestliže dojde k napadení určitým antigenem, dochází k množení určitých imunoglobulinů.
•          Buněčná nespecifická – tento druh obrany organismu proti bakteriím, virům, cizorodým částicím zajišťují granulocyty a monocyty prostřednictvím fagocytózy.
•          Buněčná specifická – tento typ imunity zajišťují T lymfocyty vznikající v kostní dřeni. Jejich dozrávání se děje v brzlíku – laločné žláze nacházející se před osrdečníkem.

Typy imunity

Imunitu dělíme na vrozenou a získanou. Vrozenou imunitu získává jedinec transportem protilátek z těla matky přes placentu. Novorozenec je potom odolný proti nákazám, proti kterým získal protilátky od své matky. Získaná imunita může vzniknout přirozenou cestou nebo uměle. Přirozenou cestou získáváme imunitu proděláním onemocnění po kterých zůstanou v krvi obranné látky i po uzdravení. Ty následně chrání organismus před vznikem opětovné nákazy tímto onemocněním.  Uměle lze získat imunitu prostřednictvím vakcinace neboli očkování.

Vakcinace

Pomocí vakcinace je umožněno lidem získat protilátky proti infekci ještě dříve, než se s ní setkají. Do těla lze vpravit oslabené viry nebo bakterie, které vyvolají onemocnění, ale tělo si  proti nim vytvoří potřebné protilátky. Tomuto typu vakcinace se říká aktivní. Naproti tomu pasivní imunizace představuje vpravení již hotových protilátek.