Zázraky se dějí
Nedonošených dětí u nás přibývá. Důvodem jsou vícečetná těhotenství, vyšší věk prvorodiček, ale také metody asistované reprodukce. Ačkoliv se nezralých dětí rodí více než kdysi, díky péči na vysoké úrovni klesá procento dětí s těžkým postižením. Některým lékaři pomáhají ještě v děloze matky.
Tyto náročné operace se provádějí ve specializovaných pracovištích. Většina operací se týká komplikací jednovaječných dvojčat. Nejčastějšími výkony jsou nitroděložní operace pro transfuzní syndrom, selektivní růstovou restrikci a vrozené vývojové vady u jednovaječných vícečetných těhotenství. Lékaři mohou pomoci také v případech jednočetných těhotenství, a o u brániční kýly, vrozených vývojových vad vylučovacího ústrojí, hrudníku nebo při anémii. Bez těchto zákroků by tato těhotenství končila nitroděložním odúmrtím či smrtí dítěte v časném či pozdním poporodním období.
Netradiční operace
Vůbec nejčastější nitroděložní operací je laserová ablace cévních spojek placenty – ta se provádí u tzv. feto-fetálního transfuzního syndromu, vyskytujícího se u 10 až 15 procent jednovaječných vícečetných dvojčat. Tato komplikace je způsobena přítomností cévních spojek ve společně sdílené placentě, kterými postupně přechází krev od jednoho dítěte k druhému. Vzniká situace, kdy jeden z plodů je oběhově přetížený a druhý naopak dehydratovaný. Jak se dá rozpoznat tento problém? Charakteristickým nálezem na ultrazvuku je nerovnoměrné množství plodové vody, kdy jeden z plodů mívá plodové vody nadbytek a naopak druhý má minimální až žádné množství. Cílem operace je nalezení placentárních spojek, jejich následné přerušení pomocí laserového paprsku a odčerpání nadbytečného množství plodové vody ke snížení rizika předčasného porodu vlivem nadměrného rozpětí dělohy. Výkon trvá asi hodinu a provádí se v lokální analgezii. Ročně se tato diagnóza u nás prokáže asi u 50 jednovaječných těhotenství, tedy zhruba u sta dětí.
Dalším problémem, který se ve specializovaném centru řeší, je selektivní růstová restrikce – opět převážně u jednovaječných dvojčat. Zde je patofyziologický podklad v nesouměrně sdílené placentě, kdy menší z plodů sdílí výrazně menší část placenty. Řešení v takovém případě záleží na gestačním týdnu v době diagnózy a stavu a dynamice patologických změn u menšího z plodů. Pokud jsou změny u menšího plodu výrazné, hrozí jeho úmrtí, a tím i ohrožení druhého, normálně se vyvíjejícího plodu. V krajním případě jsou lékaři nuceni přistoupit k uzavření pupečníku u postiženého (menšího) z plodů.
Při všech zákrocích se lékaři snaží o to, aby žena, u které se zákrok provádí, neporodila předčasně. U vícečetných těhotenství je žádoucí, aby žena porodila po 32. týdnu těhotenství a zpravidla se to daří. Rodička ale nemusí čekat dvojčata ani nemusí mít v těhotenství komplikace, a přesto se může stát, že porodí předčasně.
Hranice životaschopnosti je u nás stanovena na 24. týden těhotenství + 0 dnů. V různých zemích však mají tuto hranici nastavenou jinak, třeba v Japonsku je to 22+0. Ale existují země, kde je hranice nastavena výše, třeba v Austrálii nebo Nizozemsku. Pokud dojde k předčasnému porodu na hranici životaschopnosti dítěte, respektive pod hranicí 24 týdne + 0, lékaři se ptají rodičů, zda chtějí, aby lékaři zahájili pokusy o jeho záchranu nebo aby se orientovali na paliativní péči, což znamená, že se lékaři nesoustředí na udržení základních životních funkcí, ale na to, aby takový pacient netrpěl – ať už zimou, bolestí nebo pocitem dušení.
Komplikací, k nimž může dojít při předčasném porodu, je mnoho, ale také platí, že i velmi těžce nezralé děti, narozené i pod hranicí, mohou být nakonec téměř bez následků. Nezralost je komplexní problém, je to nepřipravenost na život mimo dělohu matky a týká se všech orgánových systémů. Dětem hrozí především selhání základních životních funkcí – jak dýchání, tak krevního oběhu. Mezi nejobávanější komplikace patří krvácení do mozku nebo obecně postižení centrálního nervového systému, ale mohou nastat i další problémy, například s obranyschopností nebo se schopností tolerovat mateřské mléko.
