Děti a televize

Kolik času stráveného u televize je až příliš? Rodiče mají různá hlediska, co je přijatelné a nikdo nemůže stanovit rozsah, který by se hodil pro každou rodinu. Podle současných výzkumů nejvíce sledují televizi nejvíce devítileté děti. Předškolní děti sledují televizi méně než děti navštěvující základní školu a nejméně sleduje televizi mládež, která má základní školu za sebou. Mladí lidé sledující příliš televizi patří spíše k těm pasivním s nízkou sebedůvěrou, nejsou ve svém životě příliš úspěšní a nemají mnoho zájmů. Zpravidla je příliš časté sledování televize symptomem zcela jiných problémů, ne jejich důvodem. Když má dítě málo zájmů a málo přátel může je televize jako by nahrazovat.

Hranice ani nebo ne?

Někteří rodiče se snaží omezit sledování televize nebo stanovit určitý objem času, kdy se dítě může dívat, popřípadě označit určité programy, které dítě smí sledovat. Je však docela těžké taková pravidla dodržet zejména pokud jsou v rodině také starší děti. Rodiče, kteří se snaží o prosazení přesných pravidel, se barvidla setkávají se spoustou námitek. Děti jsou mistry citového vydírání a snaží se všemožnými způsoby dosáhnout svého.

Učení z televize

Televize může být dobrým zdrojem informací. Rodiče z pochopitelných důvodů rádi vidí, když se dítě divá na naučný program a mnozí z nich se mračí, když dítě dává přednost programům, které se jim nelíbí. Pokud se podíváme na některý ze seriálů a nejraději bychom ho vypnuli, divíme se, že např. desetileté dítě takový seriál může doslova hltat. Ptáte se proč? Získává tam informace, které ukazuje na zařazení lidí do určité sociální skupiny, příklady názorů vlídného i nevlídného chování nebo příklady situací se kterými se musí hlavní hrdina vyrovnat. Jakmile se na tuto skutečnost podíváme z jiného úhlu, můžeme s dětmi o různých situacích z filmu diskutovat a rozebrat je.

Televize má své meze

Z pochopitelných důvodů i televize má své meze. Rozhodně nepodporuje schopnost soustředění a komunikace. Zaměřuje se pouze na krátkodobou pozornost. Baví nás pouze krátkými scénami, obrazy se mění mnohem dříve, než je malé dítě schopno pochopit. Pro velmi malé děti je televize pouze kaleidoskopem podnětů. Totéž platí také o kreslených filmech, kde se děti mají bavit rychlými akcemi a hudbou. Násilí a brutalita se na nás z obrazovek hrne mnohem více, než tomu bylo v minulosti. Určitě není vhodné, aby těmto scénám bylo pravidelně dítě vystaveno a navíc sedělo u televize samo. V takových případech odborníci varují, že u dítěte může vzniknout obdiv a identifikace k agresivnímu hrdinovi, což určitě není žádoucí pro správný a zdravý vývoj dítěte.  

Společné sledování programů

Není nutné dívat se na všechny programy, které baví vaše děti, ale sledování programů s dětmi je prospěšné. Poskytuje téma rozhovoru a popis chování jednotlivých hrdinů. Některé dětské programy vycházejí při vysvětlování z dětských zkušeností. Když televizi sledujeme společně se svým dítětem, má možnost se nás vyptávat , můžeme ho na něco zvlášť upozornit , ukázat mu zajímavé nebo směšné stránky předváděných informací. Můžeme ho také provokovat, aby o viděném více přemýšlelo, ptát se ho, jak vidí jednotlivé situace, upozornit, jak stereotypně, mohou být zobrazovány. Dítě přemýšlí, reaguje, nejen pasivně přijímá, co je mu předváděno, a tak se naučí lépe televizi používat.

Násilí v televizních programech

Vliv televizního násilí nepůsobí na každého jedince stejně. Na to, zda televizní násilí děti ovlivní negativním směrem, má vliv především intervence rodičů. Odborníci zjistili, že častý televizní divák má sklon vidět svět jako nebezpečné místo. Hrozba agresivního chování u dítěte narůstá spolu s nevhodnou výchovou. Někteří rodiče dokonce dítě nejenže podporují ve sledování násilných scén v televizi, ale také sami používají k dosažení svých výchovných cílů násilného nebo autoritářského chování. Takové dítě samo žije v nepřátelském prostředí a nejtypičtější obranou mu je zcela pochopitelných důvodů agresivita, často také namířená proti vlastním rodičům a na nejbližší okolí.

„Pondělní syndrom“

Celá řada odborníků upozorňuje na jeden zajímavý fenomén týkající se této problematiky a nazývají ho tzv. „pondělní syndrom“. Děti, které z různých důvodů konzumují televizi nejvíce o víkendu, mají sklon si nashromáždit neodžitou agresi a vybit ji v pondělí ve škole.  Na toto zjištění upozornili sami učitelé, kteří vypozorovali, že právě pondělí bývá krizovým dnem pro různé výchovné problémy a konflikty. Tento jev se však nevyskytuje pouze v pondělí, ale také kdykoliv jindy například v době prázdnin. Příčinou je celá řada vnitřních i vnějších podnětů jaký je přímý tok, dlouhodobá frustrace, horko, velké množství nahromaděné agresivity a její nedostatečné vybití v nějaké společensky nezávadné nebo dokonce prospěšné činnosti. Negativita televizního násilí neplyne pouze z napodobování nebo identifikace s agresivním vzorem, ale také z výrazné kulminace agresivity v člověku.

Anetický syndrom

Rodiče někdy namítají, že násilí, které probíhá na obrazovce v televizi se jejich dětí vůbec nedotýká, protože na ně vůbec nereagují a zůstávají netečné. To však může být obrovský problém, protože dítě, které dlouhodobou sleduje násilí, se vůči němu stává otupělé. Odborníci tento stav definují jako anetický syndrom, který se projevuje necitlivostí vůči cizí bolesti. Přitom běžnými reakcemi na agresivní chování je strach, nevolnost, nervozita, úzkost apod. Tento syndrom vychází zcela pravděpodobně z narušeného sociálního učení, a to především z vadného vývoje sociální empatie a sociální kontroly.

Svět podle médií

Televize nám ukazuje svět jako nepřátelské území plné kriminality, válečných konfliktů a korupce. U mnoha diváků tak může vzrůstat pocit nepřetržitého strachu, napětí a stresu. Funkce médií je zcela jistě neocenitelná, avšak jejich prostřednictvím barvitého zpravodajství, velkou měrou přispívá k mnoha negativním pocitům. Ve vztahu k dítěti je právě zpravodajství ohledně násilí a brutality nejvíce bezohledné. Především pro mládež je sledování televizních zpráv velmi podstatné, protože získávají informace o celosvětovém dění. To značně rozšiřuje jejich rozhled a vědomosti, které mohou uplatnit jak ve škole, tak i v osobním životě.

Pocit ohrožení

Pocit ohrožení je nyní aktuálně znatelný u celé řady obyvatel na celém světě. Zejména neustálé omílání různých útoků a příliš velký prostor pro šíření zla situaci neprospívá a ještě ji více zhoršuje. U části populace tak vzniká představa, že násilí má úspěch, u jiné části enormně narůstají obavy z napadení. V obou variantách může vzrůstat násilné chování diváků buďto tím, že kopírují násilí a jsou agresivní, anebo tím, že se snaží o násilnou obranu.

Diskusní pořady

Na problematiku násilí na obrazovkách existuje celá řada rozporuplných názorů a argumentů z různých úhlů pohledu. Z mnoha průzkumů vyplývá, že většina populace násilí na obrazovkách spíše odsuzuje, nicméně je potřeba respektovat také zastánce názoru, že televize zbavená násilí představuje příliš idealizovaný obraz světa. Nicméně se nabízí otázka, jak se mají děti a mládež učit společensky nezávadné formě dialogu, když jsou v televizi  svědky pouhého urážení, osočování, napadání a protiargumentů, které tvoří takřka hlavní náplň „diskusních“ pořadů?

Role rodičů

Nelze pochybovat o tom, že v oblasti působení agresivních scén v televizi na dětskou psychiku hrají zcela zásadní roli rodiče, které je nutno vést nenásilnou formou k většímu zájmu o zdravý psychický a sociální vývoj vlastních dětí. Odborné studie poukazují na to, že vliv televizního násilí na dítě je tím vyšší, čím je nižší zájem rodičů o potřeby svého dítěte. Existuje však rovněž opačný problém. Rodiče často v přehnané snaze ochránit své děti před násilím a vulgarismy, povolují dítěti sledovat pouze naučné programy, dětské a emocionálně přeslazené a zcela výslovně jim zakazují sledování ostatních pořadů, třeba i dobrodružných nebo napínavých. Ve škole se pak dítě setkává s výsměchem a separací ze skupiny, protože není schopno se zapojit do debaty o shlédnutých televizních pořadech. Každé dítě touží po zodpovězení svých vnitřních otázek. Toho se mu však v tomto případě nedostává ani ze strany rodičů, ani prostřednictvím televizních pořadů, ani ze strany vrstevníků. Je podstatné podotknout, že dítě se snadněji upne k fikci v případě, že mu realita neposkytuje pro něj tolik potřebných podnětů. Fenomén odkládání dítěte k televizi ať nezlobí je poměrně častější, než se nám může zdát.

Poskytování kvalitních podnětů

Významnou součástí a výchovné funkce každé rodiny je poskytování dostatečného množství pestrých podnětů, které napomáhají celkovému rozvoji jejich dětí. Z psychologického pohledu je právě rodina tím hlavním regulátorem mnohých negativních jevů. To však může platit pouze za předpokladu, že dochází v celém rodinném prostředí na podílení k vytváření zdravého rodinného prostředí. V posledních letech tak tomu bohužel není, neboť dochází ke značným omezením bezprostředních kontaktů mezi jednotlivými členy rodiny v důsledku celkového životního způsobu, tempa, měřítek a hodnot. Přímé výchovné působení je v rodině nahrazováno institucemi a dalšími socializačními vlivy, mezi ně patří také masmédia.

Reality Show

Mnozí odborníci, kteří se zabývají problematikou psychologického působení televize na děti a mládež se velmi kriticky dívají na nově vzniklé pořady tzv. Reality Show. Jedná se o pořady, které v posledních letech velmi expandovaly a jejich sledovanost zejména v počátku dosahovala rekordních počtů. Tyto pořady jsou zářným příkladem bulvarizace médií. Na tzv. Reality shov lze pohlédnout z několika hledisek:

Násilí – nejedná se sice o přímé fyzické ataky, ale slovní agrese a patologické chování je zde zastoupeno v celkem hojné formě

Obscénnost – veškerá intimita vztahu je zde potlačena v maximální možné míře a nahrazena vulgárními obrazy chování

Konzumní, individualistické chování – veškerá soutěživost účastníků je hnána velkým extrémem a touhou po vítězství a u mnohých také o zviditelnění se v médiích. Nejedná se zde o sportovní nebo vědomostní výkony, ale o vypočítavost a, která vede k úspěchu s motivací velkého finančního zisku. 

Rizika

Velkým rizikem těchto pořadů jak již bylo zmíněno je identifikace dítěte se vzorem, což v praxi představuje přejímání negativních vzorů chování dětmi oblíbených postav těchto soutěží. Velmi diskutabilní je reálnost oněch reality show. Soutěžící nejsou zasazeni do žádného reálného prostředí a reálných situací, protože jsou pod neustálým dohledem kamer a uvězněni ve „zlaté kleci“, kde nemají možnost volného pohybu do okolí a komunikace. Tyto extrémní podmínky naopak nahrávají abnormálním projevům a psychickým zkratům. Děti někdy zahánějí před televizí svou nudu a v důsledku této jednosměrné komunikace,  která  tvá dlouhé hodiny má televizní dítě sníženou schopnost komunikace. Dále dochází k narušení jeho schopnosti si samostatně nebo jinými dětmi hrát nebo navazovat běžné sociální vazby. Ve zkreslené realitě se televizní dítě domnívá, že v životě jsou možná jen rychlá řešení.

Počítače

Pro současnou mládež je charakteristická vysoká počítačová a multimediální gramotnost. Zejména v posledních desetiletích nabral tento trend velmi progresivní akceleraci a v každé rodině je takový trend samozřejmostí. Veškeré výhody a přínos osobního počítače je každému dobře znám. Nejenže nám podstatně usnadňuje práce, ale jeho prostřednictvím lze poslouchat a vytvářet hudbu, shlédnout film, hrát hry nebo komunikovat či vyhledávat informace na internetu. Pro svou jednoduchost a dostupnost mohou dnešní děti využívat počítač již před čtvrtým rokem života, protože existuje celá řada programů se zábavným naučeným obsahem, přizpůsobený dětem a lidem každého věku. 

Trávení volného času

Stinnou stránkou počítače je, že začal být alternativou trávení volného času mládeže a rodiče se domnívají, že dítě sedící vedle v místnosti mají pod kontrolou. Bohužel psychologové již dlouhodobě bijí na poplach a kritizují, že dlouhé hodiny strávené před počítačem narušují tělesný a psychický vývoj mnoha dětí. Mezi nejčastější potíže spojené s tímto problémem patří porucha soustředěnosti, narušení spánkového rytmu, špatné držení těla a poruchy vidění. Počítačové hry nejvíce hrají děti okolo dvanáctého roku věku, ale výjimkou nejsou ani děti starší nebo dokonce dospělí. 

Rodiče a pedagogové

Stejně jako u televize i zde platí, že hlavní moc je v rukou rodičů a pedagogů, kteří by měli docílit toho, aby nebylo využíváno počítačových her pouze k agresivnímu využití, ale ke spolupráci a osobnímu rozvoji. Určitě je nezbytně nutné, aby děti měli pouze vymezený čas, který u počítače stráví a neměla by to být jejich hlavní denní náplň. 

Agresivní virtualita

Anonymita virtuálního světa může být zdrojem zvýšené agresivity v komunikaci. Agresor, který je „schovaný za virtuální identitou může vyvolat v dítěti vyvolat pocit strachu, pasivity nebo naopak se může stát agresorem, pokud trpí komplexy méněcennosti a nevybitého napětí. Anonymita může mít dále pro děti užívající internet riziko ze dvou důvodů. Za prvé umožňuje skrýt pravou identitu a vytvořit identitu novou, stává se rájem pro děti, které mají zejména v dospívání potíže s komunikací. Děti, které netrénují komunikační dovednosti ve svém okolí a pokud se o to pokusí, neuspějí, což vede k dalšímu schovávání do virtuality. Tato skutečnost má obrovský dopad na psychiku jedince, který takřka přestává být sám sebou. Dochází tak ke zhroucení sebevědomí a psychické závislosti na „internetové identitě“. Anonymita dítěte může také vést k jeho obtěžování jiným uživatelem internetu. Existují případy pedofilně orientovaných uživatelů užívajících identitu přiměřeně „staré „ kamarádky nebo kamaráda. 

Závislost na internetu

V současnosti se také stává velmi diskutovaným tématem problematika závislosti n internetu. Psychologové zastávají názor, že se jedná o návykovou impulsivní poruchu, která se podobá např. patologickému hráčství (gamblingu).  Tato porucha se projevuje patologickým vztahem k počítači a především k internetu. Dlouhodobým a soustavným využíváním tohoto média na úkor jiných činností, sociálních vztahů a mnohdy také biologických potřeb je pro jedince takřka devastující. Jsou známy případy, kdy jedinec zkolaboval po týdenním nepřetržitém surfování. Internetová závislost vždy zasahuje do omezení a ztráty reálných sociálních vztahů, koníčků a zájmu o vše okolo. V případě neuspokojení své internetové potřeby dochází k určitým projevům abstinenčních příznaků a podobně jako tomu je u drogové závislosti nebo patologického hráčství, i zde existuje i možnost léčby. 

Dospělá populace

Závislé chování u počítače se projevuje zejména u těch dospělých, kteří pracují s počítačem jako pracovním prostředkem a je typická zejména pro workoholiky. Tzv. internetoví gambleři zase používají internet jako prostředek k hazardní hře.  Tato porucha se podobá klasickému patologickému hráčství, má stejné projevy a také důsledky. Závislost na internetové pornografii má úzkou souvislost s hypersexualitou nebo jinou sexuální úchylkou. 

Zdravotní rizika

Podobně jako tomu je u televize, také je nutné upozornit na rizika spojené s nadměrným užíváním počítače, která se týkají jak dětí, tak dospělých. Hrozí potíže se soustředěností, narušení spánku, množí se potíže s pohybovým ústrojím. V kontextu s celodenním sezením ve škole mohou děti pocítit bolesti v kříži, ramenech a v oblasti šíje.  Při intenzivním používání zraku se mohou projevit potíže v oblasti vidění, bolesti hlavy nebo migrény. S deficitem důležitých látek v těle se mohou objevit sklony ke křečím a svalovým ztuhlostem.  Diskutovaná je rovněž problematika působení elektromagnetického pole a tyto výzkumy nestále probíhají a jejich jednoznačný názor prozatím není uzavřen. Rodiče by měli v každém případě monitorovat své děti, jak dlouhý čas u počítače tráví a jaké stránky sledují. Děti musí být také poučeny o tom, aby nikdy neposkytovaly nikomu svoji adresu, telefonní číslo nebo jiné informace osobního rázu.  S dětmi musíme také diskutovat o tom, že vše co je na internetu nemusí být pravda. Podstatná a klíčová je otevřená komunikace mezi rodiči a dětmi a na té se musí pracovat již od malička a ne až tehdy pokud se vyskytnou problémy. To už může být v zásadě velmi pozdě a ze strany dětí se setkáme pouze s nepochopením.