Ochromeni strachem a hrůzou

Každý z nás se něčeho bojí. Ať už pavouků, svého nadřízeného, smrti nebo naopak budoucnosti. Záleží však na tom, zda se strachem necháme pohltit, nebo se s ním naučíme pracovat.
Strach je naší přirozeností a slouží k tomu, aby ochránil náš život. Při strachu existují tři základní reakce – útok, útěk, zamrznutí. Obvykle máme jednu převládající, kterou jsme se naučili používat už od dětství. Jedná se o primitivní reakce následující jednoduchý podnět, tato výbava je uložena v naší nejstarší mozkové části, v ještěřím mozku. Právě když se spustí tato prapůvodní výbava pro záchranu života, spustí se i fyzické reakce: bušení srdce, hormonální systém vypustí do oběhu stresové hormony, prokrví se končetiny, zatnou čelisti – tělo se tak nachystalo na jednu ze svých instinktivních reakcí a v tomto stavu pohotovosti ji provede mnohem efektivněji – lépe zaútočí, má větší sílu nebo rychleji utíká.

Vysoká míra strachu dává signál, že je v našem vnitřním systému příliš mnoho vzruchů, napětí, nevyřešených zátěží, které nás zavalují. Máme život v nepořádku a potřebujeme něco změnit.

Pocity strachu jsou signál, varovný prst, který ukazuje na chaos našeho nitra a života. Proč vzniká? Nejsme vnitřně dospělí a vyzrálí. Existují i tzv. „trendy strachy“, které souvisejí s tím, co právě k „poznání“ nabízejí média. Tedy hrozbu HIV, prasečí a ptačí chřipku, válku a terorismus, uprchlickou krizi…

Zvládat emoce a problémy

Strach nám jako instinktivní zachování života může při ohrožení opravdu pomoci, ale nepomáhá nám v komplexních emočních a sociálních situacích, ve kterých se denně všichni pohybujeme. Problémy se strachem znamenají, že na řešení běžných situací používáme stále dokola tuto instinktivní výbavu, anebo se probudí emoční část a z té vycházejí impulzivní reakce. Měli bychom si však uvědomit, že máme jiné způsoby, jak přistupovat k problémům. Třeba schopnost důvěry – v život, v lidi, možnost nadhledu. Z toho můžeme čerpat a nemusíme pociťovat stres, napětí, beznaděj či neřešitelnost.

Naše typické reakce v převážné míře souvisejí s dětstvím. Rodiče také zpravidla uměli reagovat jen instinktivně a emočně. Křičeli, předpokládali útok z protistrany, a tak se stávali agresory, nebo se naopak vyhýbali konfrontacím, stavěli se do roli oběti, plakali, utíkali do strachu a úzkostí, místo aby situaci dospěle řešili. My pak jen na tyto strategie navážeme, přebíráme je. Měli bychom na sobě ale pracovat, dospělost nám dává šanci přejít z nezralosti do vyzrálosti.
Může mít pro nás strach pozitivní přínos? Strach může přinést „dobré věci“, když pochopíme, co nám dává. Pokud se netočíme stále dokola v nepříjemných pocitech a myšlenkách s nechutí to změnit. Tohle je právě ten dětský postoj. Strach nás může naučit, jak vyrůst ve skutečné dospělé jedince, kteří dokážou používat nejen instinkty a emoce, ale kteří mají důvěru v život. Dospějeme-li, tak se nám nabízejí jiné možnosti na řešení životních situací. Máme tak větší výběr volby. Můžeme reagovat útěkem a útokem, když nás někdo ohrožuje na životě. Ale během rozhovoru s nadřízeným, který po nás křičí, můžeme zůstat v klidu a udržovat si nadhled.

Co máme dělat v momentě, když pocítíme silný strach? Vše závisí na konkrétní situaci. Protože strach, který nás zatěžuje, se odehrává vlastně jen v naší fantazii a v těle (fyzické reakce a emoce), tak je dobré vyvést daného člověka z koloběhu fantazie a myšlenek. Vhodné je upoutat jeho pozornost třeba tím, že má něco spočítat, říct, jaký je den v týdnu, rozsvítit světlo  –  zkrátka provést cokoli, aby se spojil s vnější realitou.
V případě, že se pokusíte poradit si se strachem sami, aktivujte dospělou část sebe sama a neočekávejte jako dítě pomoc od okolí. Lidé trpící panickou poruchou jsou svými strachy tak zahlceni, že je pro ně extrémně těžké si sami pomoci. Pokud navíc mají kolem sebe okruh lidí, kteří se o ně skutečně jako o dítě starají, tak bohužel mohou zůstat v kolotoči panických atak celou dobu. Potká-li však tento člověk dobrého terapeuta, je možné ho z tohoto bludného kruhu vyvést.

Pomoc, panika…       

Pokud člověk nezažije stavy panické úzkosti, nemůže si ani představit, co ta slova znamenají.
Záchvat paniky přichází náhle, bez varování, trvá pět až třicet minut, jen výjimečně déle. V hlavě víří katastrofické myšlenky, cítíte napětí ve svalech, dech se úží. Přidávají se potíže s koncentrací, pocit zamlžené mysli, ruce i nohy se začínají třást. Buší vám srdce, máte ledové prsty, ale přitom se potíte. V žaludku víří, cítíte nevolnost, máte potíže s polykáním, sucho v ústech. U srdce vás může píchat, nemůžete zaostřit očima, a především – zaplavuje vás obrovská hrůza ze smrti. Máte pocit, že to vlastně nejste vy, ale někdo, na koho se díváte z odstupu. Někdy po záchvatu zůstává třes, napětí, vyčerpání, nebo naopak dojde k ochabnutí.
Pacienti trpící panickou poruchou zažívají tu nejpříšernější úzkost, spojenou se strachem ze smrti a zešílení. Stresová reakce se při panické atace vytáčí do nejvyšších obrátek a organismus se chová, jako by mu skutečně šlo o život. K prvním záchvatům paniky dochází nejčastěji mezi 23. a 29. rokem, ale může k ní dojít i v dětství a ve stáří.

Projevy paniky zaměňují pacienti často za příznaky jiného onemocnění: asi 15% těchto pacientů je léčeno u internisty, kardiologa či neurologa.
Jasné příčiny vzniku panické poruchy nejsou zatím úplně známy. Na zranitelnosti k úzkosti se podílí řada faktorů, a to u různých lidí v různé míře. Významný vliv mají například vrozené faktory, jakási vrozená biologická zranitelnost. Pravděpodobně se však nedědí přímo panická porucha, ale dispozice reagovat úzkostí na zátěž. U úzkostných stavů rovněž dochází k poruše přenosu serotoninu v mozku. Na vznik panické poruchy mohou mít vliv také podmínky vývoje v dětství a výchova (nepřítomnost pocitu bezpečí v dětství). Asi u poloviny lidí trpících panickou poruchou jsou nápadné některé povahové vlastnosti. Většinou jde o lidi, kteří mají celoživotní tendenci dělat si nadměrné starosti o věci, které jiní hodí za hlavu. Na počátku rozvoje  panické poruchy či agorafobie (strachu z ocitnutí se na otevřených prostranstvích společně s cizími osobami, jenž s panickou poruchou mnohdy souvisejí) stojí často stres, ať už psychický (workoholismus), nebo tělesný (nedostatek spánku nebo důležitých živin). Ke spouštěčům panické poruchy patří závažná životní událost (náhlé úmrtí blízké osoby, odchod dětí), významný vliv mají tělesná onemocnění, nadužívání léků a alkoholu.

Lidé s agorafobií se nejčastěji vyhýbají dopravním prostředkům nebo cestu podniknou jen v doprovodu někoho, komu důvěřují. Typicky se agorafobie projevuje záchvaty paniky, vázanými na určitá místa či situace. Nejdůležitějším rysem agorafobie je strach být daleko od domova nebo od osoby, se kterou se člověk cítí bezpečně.

Co děla pacient při panické poruše nejčastěji? Touží po úniku, co nejrychleji se chce dostat z místa, kde jej panická porucha přepadla, i když jen v jeho představách. Typické je také vyhýbavé chování: postižený se vyhýbá místům, kde záchvat skutečně zažil, obává se, že k dalšímu záchvatu dojde na stejném místě znovu. Vyhýbá se rovněž místům, kde není dostupná pomoc, stejně jako zátěžovým činnostem, při nichž by mohl záchvat paniky vzniknout. Typický je strach zůstat o samotě.

Léčba panické poruchy není tak náročná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nejprve je však třeba ji diagnostikovat, což se moc nedaří, hlavně pro neochotu pacientů navštívit jediné indikované pracoviště – psychiatrickou ambulanci. Základem dlouhodobé léčby tohoto problému jsou antidepresiva a psychoterapie.  Psychoterapie pomáhá hlouběji porozumět tomu, co se s člověkem děje. Učí, jakým způsobem zacházet s problémy a příznaky, posléze trénuje dovednosti, které mohou v budoucnu zabránit rozvoji nové příhody.
Pacient se ve spolupráci s terapeutem naučí osvobodit se od závislosti na druhých, uvědomit si svou hodnotu a naučit se odvaze postavit se sám za sebe. Buduje si sebevědomí, které je nejlepší ochranou proti úzkosti.